Byla padesátá léta a děvče, zapálené pro ideje Stalina a Gottwalda, ukázalo postkartu stranickému výboru na fakultě. Osud jejího odesílatele tím byl zpečetěn. Pokud tento příběh neznáte, doporučuji jeho filmové zpracování Jaromilem Jirešem, v hlavní roli s mladým Josefem Somrem. Děj se odehrává na pozadí folklorní slavnosti jízdy králů. Skvělé!

Soudruh Marx, který s kamarádem Engelsem zaplevelil filosofii přelomu 19. a 20. století učením, zvaným marxismus, zase prohlásil, že opium lidu je náboženství. To vedlo k tomu, že náboženství, a to jakákoliv, jejich představitelé i jejich vyznavači, byla kdekoliv na světě, kde marxisté byli u moci, terčem kruté represe. Marně. Dnes už snad tyhle doby jsou alespoň v našich krajích za námi.

Opiem současnosti se stalo, alespoň mi to tak připadá – referendum. Možnost vyjádřit se ve všelidovém hlasování k jakémukoliv tématu, které bude nastoleno. Pokud je otázkou referenda, kam se má v Brně přestěhovat vlakové nádraží, či zda v Horní Dolní rekonstruovat místní koupaliště nebo radši postavit krytý bazén, nic proto referendu. To jsou otázky, na které je legitimní v nějakém místním referendu odpovědět, zvláště jsou-li skupiny pro jeden či druhý návrh poměrně stejně velké. Na naší současné politickém scéně se však objevily subjekty, pro které je populismus hlavní politickou zbraní a jako svou zásadní politickou výzbroj používají instrument všelidového referenda, jako nástroje tzv. přímé demokracie. Někteří si tak dokonce svou vlastní politickou stranu označili. A máchají referendem jako mečem krále Artuše. K nim  se samozřejmě přidají i komunisté, neboť u nich vždy „rozhodoval lid“, ve skutečnosti však věrchuška, která se masami lidu jenom zaštiťovala. ANO také s otázkou referenda hraje svojí povolební hru, důležitou hlavně při možném sestavení koalice, nebo alespoň při podpoře menšinové vlády. No a Piráti, ti mají přímou demokracii snad zakódovanou ve svém procesoru. Není totiž lákavějšího prostředku, jak utáhnout lidi na vařené nudli, než jim dát příslib všelidového hlasování, jak poznamenal jeden komentátor.

Jsou země, kde nástroje přímé demokracie mají svou historickou tradici v parlamentním systému. U nás tomu však tak není, tato země od svého vzniku v roce 1918 byla založena na demokracii zastupitelské. A jakékoliv zásahy do osvědčeného systému se vždy ukázaly jako nedomyšlené a ve svém výsledku spíše negativní. Ostatně, tak vehementně prosazovaná přímá volba prezidenta, která nikdy součástí našeho parlamentního systému nebyla (a která je také prakticky všelidovým referendem), ukázala, jak to nakonec může dopadnout. Podobně v počátcích našeho novodobého státu byla do ústavy vložena klauzule o vyšších samosprávných celcích. A jako neustále se vracející bumerang, používaný hlavně tehdejší stranou ODA, nakonec způsobila vznik krajů v jejich současné podobě. Tak i snaha o zavedení institutu referenda, kde by bylo možné hlasovat i o tak zásadních věcech, jako je naše setrvání v NATO či v Evropské unii, by se nám mohla nepěkně vymstít. A to mne nikdo nemůže považovat za příznivce evropské osmadvacítky.

Kam otázka takového všelidového hlasování může vést, na to se můžeme podívat přes Lamanšský průliv. Země je brexitem rozdělená a otázka, jak to všechno ještě dopadne, není zdaleka zodpovězená. A ne všechno, co se na první dobrou zdálo jednoduché, je takové dnes.

Noel Gallagher je kytarista britské skupiny Oasis. Ve třinácti dostal podmínku za krádež v obchodě, v patnácti ho vyhodili ze školy. Dělal na stavbách, ve skladu, žil na podpoře. Skutečně žádný intelektuál. Když se ho před brexitem ptali, jak bude v referendu hlasovat, odpověděl tak, jak je zvyklý hovořit:

Já si nemyslím, že bychom o tom měli mít možnost hlasovat. Každý večer vidím v tv politiky, jak vykládají, že je to kurva zásadní rozhodnutí, které může navěky změnit Británii …a bla, bla, bla. Já na to, proč kurva neděláte to, za co vás platíme, tedy řídit tuhle zasranou zemi a nějak se kurva rozhodnout? Proč se ptáte lidí. Devadesát devět procent má stejně v hlavě nas….!

S tím procentem s ním nemusím souhlasit. Ale ve věci politiků – vždyť je to přece i u nás v Česku kurva jejich práce!