Proběhla 10. prosince 1848 ve Francii a byla na dlouhou dobu v Evropě poslední. Zvítězil v ní Ludvík Napoleon, synovec Napoleona Bonaparta, známého vojevůdce a prvního císaře Francie. Synovec, kterého spisovatel Victor Hugo obdařil posměšným titulem „malý Napoleon“, kráčel ve strýcových stopách a pomocí státního převratu nakonec i on dosáhl císařské koruny. Byl tedy sice zvolen prvním francouzským prezidentem, přesto se stal i posledním monarchou Francie.

Únorová revoluce z roku 1848 ve Francii podruhé v její historii zavedla republiku. Nová ústava přinesla všeobecné volební právo (pro muže) a svěřila výkonnou moc do rukou prezidenta, který měl být zvolen přímo. Přesněji řečeno, přímo mělo proběhnout jen první kolo: pokud by v něm nikdo nezískal přes 50 % hlasů, výběr prezidenta by náležel parlamentu.

Ludvík Napoleon se před rokem 1848 dvakrát neúspěšně pokusil o převrat s cílem obnovit vládu dynastie Bonapartů, neboť jeho vzrůstem patrně menší, leč mnohem slavnější a významnější strýc ověnčil v roce 1804 svou moc císařskou korunou. Revoluce z roku 1848 umožnila Ludvíku Napoleonovi návrat z exilu do vlasti, kde se však nejprve dušoval, že žádné monarchistické choutky nemá.

Jeho protivníci, liberálové a socialisté, v potu tváře agitovali za své zvolení, jemu však stačilo pouhé příjmení. Především na venkově jména ostatních kandidátů, natož jejich programy, lidem mnoho neříkaly, zato jméno Napoleon působilo takřka magicky. Jeho nositel ve volbách triumfoval se ziskem 75 % hlasů.

Ludvík Napoleon se tedy stal princem-prezidentem Francie. Princem byl titulován proto, že jeho otec byl krátce králem Nizozemska. Když se ujal vlády, přísahal věrnost demokratické republice a její ústavě. Dlouho mu to ale nevydrželo. Moc je svůdná a Napoleonovu synovci úřad prezidenta nestačil. Vadilo mu též omezení mandátu na čtyři roky, navíc bez možnosti znovuzvolení. V prosinci 1851 tudíž zorganizoval státní převrat, zosnoval vlastně puč sám proti sobě, a stal se v podstatě neomezeným vládcem.

Politické protivníky dal pozavírat či poslat do vyhnanství. Diktátorské pravomoci i zavedení císařství o rok později si Napoleon III. nechal potvrdit ve dvou plebiscitech, které však již probíhaly v ne zcela svobodných poměrech. Jeho zvolení prezidentem a následný převrat tak mohou sloužit i jako varování před koncentrací moci v rukou jedince, byť cestou demokratických voleb.

Nechci vyvolávat paniku a tvrdit, že něco podobného nyní hrozí i u nás. Nicméně za pozornost stojí též jedno tvrzení Ludvíka Napoleona z jeho díla Napoleonské ideje: „Povaha demokracie vyžaduje, aby byla personifikována jedním člověkem.“

S tím sice na jednu stranu lze, ba je nutno polemizovat, ale, na stranu druhou, psychologicky, v přeneseném smyslu, citovaná věta určitě platí. Neboť pro většinu lidí jsou struktury moderního státu příliš složité, odtažité a byrokratické, a moc si tudíž rádi personifikují. I kvůli tomu vyvolává přímá volba českého prezidenta, byť má formálně slabé pravomoci, takovou pozornost.

Podvědomě si totiž občané volí krále, císaře, malého českého Napoleona, od nějž pak budou očekávat nesplnitelné. A sami kandidáti nejsou vůči tomuto tíhnutí imunní. Jediné štěstí proto spočívá v tom, že český prezident zdaleka nedisponuje pravomocemi, jaké dle ústavy z roku 1848 náležely Ludvíku Napoleonovi. 

Komentář byl publikován v pořadu Zamyšlení Rádia Česko na rozhlasové stanici ČRo Rádio Česko.

Publikováno se souhlasem vydavatele.