Jakmile však druhé kolo senátních voleb ukázalo, že většinový systém stále dokáže plnit roli bariéry proti komunistům, popřípadě proti jiným extrémním stranám, hysterie vyvanula. O tom, kdo vládne v krajích, stejně dle sociologických průzkumů lidé příliš nevědí, a případného zapojení komunistů do krajských vládních koalic si tudíž třeba ani moc nevšimnou.

Což však neznamená, že problémy, které úspěch KSČM v letošních krajských volbách signalizoval, opadaly jako podzimní listí.

„My Rusové najdeme nějakou lepší formu národní svobody než umělý střet stran – který je nežádoucí, protože je to střet, a opovrženíhodný, protože je umělý. Je na nás, Rusech, abychom objevili lepší cestu,“ říká jedna z hlavních hrdinek románu Josepha Conrada Před očima Západu.

Vyšel v roce 1911, nový český překlad přesně sto let poté, a autor, anglický spisovatel polského původu, se v něm zaměřil na psychologii i charaktery ruských revolucionářů. Diagnostikoval je jako osoby z hlediska západního člověka vyšinuté, neboť jejich povahy se skládaly z takové směsi idealismu až pseudomysticismu s pragmatickým cynismem, jaká se na západ od Ruska prakticky nevyskytovala.

Za hlavní příčinu oné vyšinutosti Conrad považoval samotný carský režim, tupou despocii, jejíž nezdravý a nespravedlivý výkon moci vyvolává nezdravou reakci, která potenciálně může způsobit jen nějaké další neštěstí. Všechny postavy jeho románu jsou vlastně oběťmi „zběsilého boje“ policejního samoděržaví a „zuřivého a dogmatického“ revolučního náboženství.

Vydání svého románu z roku 1920, tedy již po převzetí moci bolševiky, doplnil Conrad doslovem, kde mimo jiné píše: „Zuřivost a hloupost ruského samoděržaví vyvolává neméně hloupou a zhůvěřilou reakci ze strany čistě utopického revolucionářství, jež se poté chápe ničení s dopomocí prvního prostředku, který se mu namane – v roztodivném přesvědčení, že po pádu jakékoli stávající instituce musí přirozeně následovat zásadní změna v uvažování lidí. Tito revolucionáři nejsou schopni pochopit, že to jediné, čeho dosáhnou, bude obměna jmen.“

Zlatá slova, ale co z toho plyne pro naši současnost? Za prvé, Česká republika evidentně není v situaci těsně před revolučním výbuchem. Lidé jsou sice nespokojeni, ale jejich naštvanost se projevuje nadáváním, volební absencí, znehodnocováním volebních lístků či třeba, mimo jiné, protestním hlasováním pro komunisty.

Ti však nenabízejí žádnou „lepší formu svobody než umělý střet stran“, pouze nostalgický přístav pro ty, kteří nyní, po zkušenostech s kapitalismem, dovedou na nedostatkovém socialismu a rudém samoděržaví ocenit jejich jistoty. A mnoho jiného od komunistů ani čekat nelze, poněvadž jsou zoufale staří, kdežto revolucionáři, jak známo, jsou vždycky mladí. Mladí, energičtí, zčásti idealističtí, zčásti cyničtí a pragmatičtí, přičemž idealismus je zpravidla tím prvním, co po převzetí moci dostane na frak.

Přesto jistá varující paralela mezi naší současností a světem Conradova románu existuje. Současná vláda sice není zuřivě represivní, to ani náhodou, ale trpí „oselským syndromem“. Neví, že prostě nelze jednou rukou škrtat kde co a druhou sypat z rohu hojnosti kamarádům ze spřátelených firem, navíc zpravidla v rozporu se zákonem.

Taková hloupost si prostě říká o trest. Jeho předzvěst přišla o letošním rudém říjnu. Nicméně zejména lidé, jimž to v hlavě trochu drhne, bývají dosti nepoučitelní. Takže i o příštích volbách můžeme asi čekat nějakou tu obměnu jmen.

Zde je však nutno s Conradem přeci jen polemizovat: ona obměna jmen může mít podobu sestupné spirály a současní čeští komunisté nemusejí být zdaleka tou nejhorší sestavou, co se posléze dostane k moci. 

Komentář byl publikován v pořadu Zamyšlení Rádia Česko na rozhlasové stanici ČRo Rádio Česko.

Publikováno se souhlasem vydavatele.