Ano, mám na mysli většinu našich zákonodárců. A nákaza pronikla i do vlády a chytil ji i prezident. Přitom je to tak prosté – každého patřičně ošetřit a vybrat na to od každého jen tolik, kolik do společného řešení může dát beze ztráty důstojnosti.

Právě to oddělení poskytnutí péče od solidárního přispění k její úhradě je to krásné, co naši předkové vtiskli do mezinárodních zákonů, tak krásné, že to dnešní pokřivení politici nechtějí skousnout.

Je mi líto, že se dal svést na bludnou cestu i náš pan prezident, takže nezbylo, než napsat:

Rozhodně odmítáme Ústavě ČR odporující stanovisko prezidenta Zemana, že by se měly opět zavést poplatky pacientů za pobyt v nemocnici. Sociální systém musí být řešen tak, aby počítal i s těmi nejslabšími a financován byl solidárně, tak jak to předpokládá Ústava ČR. Žádné poplatky za zdravotní péči tuto podmínku nesplňují. Prezidentovo stanovisko je blízké asociálním názorům, které veřejně zastává zdravotnický poradce ministra financí Adam Vojtěch, ale nemělo zaznít z úst  hlavy státu. Nelze také odkazovat na politiku ČSSD, ministr zdravotnictví za ČSSD jedná v souladu s Ústavou ČR a s žádnými poplatky nepočítá. Rovněž není pravda, že poplatky a s tím souvisící újma pro sociálně slabé jsou nutné kvůli zvýšení platů sester.  Na to je potřeba dokonce více peněz, ale ty váznou na váhání se zdaněním zisků získaných nevyplacením částí mezd a odcházejících do zahraničí a na jen pomalém zvyšování nedostatečných mezd a platů v mnoha oborech. To je oblast, kterou doporučujeme pozornosti pana prezidenta. Mzdy jsou i při započtení všech ekonomických vlivů kráceny o více, než jednu třetinu, takže by odvody na zdravotní pojištění mohly být o polovinu vyšší.

Další doménou, kde se stále ozývá volání po omezení solidarity cestou spoluúčasti pacientů, je úhrada léků. Kategorizační komise pro léky, kde zastoupení pacientů stále připomínalo, že léky nutné k patřičnému léčení musí být bez doplatku, byla zrušena za Julínka a již neobnovena. Překupníci zdražující celý objem léků o miliardy korun se přemnožili a zákon o lécích je stále složitější a to vyhovuje jeho zneužívatelům.

V pátek 10.2.2017 jsem byl v Radiožurnálu, abych odpověděl na otázky, co podle mne přinese pacientům chystaná novela zákona o léčivech č. 378/2007, o které se uvádí, že má zlepšit dostupnost některých léků pro naše pacienty. Problémy jsou hlavně s léky, které distributoři kupují od výrobců za ceny vyjednané pro Českou republiku, ale prodávají je do zemí, kde je jejich cena vyšší. Tomu se obecně říká reexport. V tomto zvláštním případě ale kromě obvyklé části marže distributoři získávají ještě rozdíl obou cen. Je to dosud beztrestné, ale nemělo by být, protože je vlastně zneužívána dohoda o ceně léků určených pro potřebu České republiky, což je svého druhu smlouva. Vzniká přitom škoda výrobci, protože za léky tímto neregulérním způsobem dodané do zemí s vyšší dohodnutou cenou dostane méně, a vzniká škoda také České republice, protože výrobce je za těchto okolností méně ochotný k levnějším dodávkám do ČR a také omezuje jejich objem. Distributor potom dává přednost výnosnému reexportu a léky se stávají v ČR nedostupnými.

Toto zneužívání dohody o ceně, za kterou se lék prodává do ČR je možné jen proto, že se hloupě plete dohromady pravidlo o volném obchodování a nepochybné právo sjednat cenu v závislosti na podmínkách provedení dodávky. Z toho ale tvůrci novely nevycházejí a tak je tato novela zákona o léčivech svědectvím o právním bezvědomi osádky našeho parlamentu.

Právě dokončená novela pouze předstírá řešení daného problému a o její účinnosti pochybují i věci znalí umírnění kritici. Dá se říci, že řešení je pojato od základu chybně. Je k tomu přistupováno tak, jako by nejdůležitější bylo chránit pochybně získávané zisky distributorů a případně některých lékáren. Nedostatečně účinná, pouze brzdící a nespolehlivá opatření na ochranu pacientů má obstarávat SÚKL, teprve až když vzniknou potíže. Přitom SÚKL k tomu není personálně vybavený a až na jeho popud má se zpožděním reagovat ministerstvo. Zájmy pacientů a veřejného zdravotnictví jsou poslanci a senátory pojímány jako vedlejší. Hlavní starostí Parlamentu v této věci je, upravit činnost  distributorů tak, aby si i nadále mohli nakrást, ale pacient zůstal jakž takž živý.

Správně by se mělo postupovat tak, aby se při nákupech pro veřejné zdravotnictví zcela vyřadila role prostředníků (distributorů), neboť znemožňuje správné řešení, jen zvyšuje náklady a je nemravná. Je nutné zavést nákupy léků Všeobecnou zdravotní pojišťovnou rovnou od výrobců za podmínek vymezených dohodou. Které léky je potřeba v tomto režimu obstarávat a jako patřičné plně hradit, je třeba určovat pomocí obnovené Kategorizační komise pro léky, kde by účelně spolupracovali lidé z Odborných společností a Všeobecné zdravotní pojišťovny za přítomnosti věci znalých zástupců pacientů. Organizační zajištění by obstarávalo ministerstvo zdravotnictví.

Léky potřebné k patřičné léčbě mají být podle Ústavy ČR plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a jejich cena může být dohodnuta s výrobcem, ale může to být nejvýše maximální úředně povolená cena. Je hrubou chybou, že některé léky byly vyřazeny z úhrady s tím, že pro někoho jsou levné a potom byly vyřazeny další léky, protože jsou volně prodejné, což ovšem neznamená, že nejsou nutné.  Ale vypadly z cenové regulace a jsou drahé.  Zákonodárce se totiž vůbec nezabýval tím, že omezení maximální cenou má chránit pacienta, a pojal to tak, že je zbytečná, když to neplatí pojišťovna. Pacient nejen že platí, co nemá, ale ještě v neregulované výši.

Obdobná situace je u zdravotnických prostředků a přípravků pro zvláštní péči, ale složitější, protože zde nelze použít jednoznačnou chemickou definici a kvantifikaci. S hlediska porušení záruk plynoucích z Ústavy ČR a mezinárodního zákona Úmluva o lidských právech a biomedicíně, jde o stejné chyby bránící dostupnosti těchto potřeb pro všechny pacienty, jako je tomu u léků.

Smutnou kapitolou našeho zdravotnictví jsou pohotovostní služby. Základní chyba je ta, že byly bez ohledu na pacienty pojaty jako něco, co nepatří do základní zdravotní péče a nemusí se to pojišťovnou moc platit, nepočítá se s tím v řádném ordinačním programu a není to pevně zakotveno ve smlouvě s pojišťovnou. Z tohoto důvodu se ze strany lékařů stále více uplatňovala snaha omezit časovou i místní dostupnost pohotovostí. Nejvíce to postihuje sociálně nejslabší články společnosti. Při posuzování potřebnosti malých nemocnic se nebralo do úvahy, že jsou důležitými opěrnými body systému lékařských pohotovostí. Vzdálenosti od nejbližší pohotovosti se staly nepřijatelnými i u všeobecných pohotovostí, a u stomatologie jsou pro mnohé pacienty nepřekonatelné.

Systém lékařských pohotovostí je nutné dostatečně financovat, smluvně podchytit a řešit ve spolupráci s místními samosprávami. Peníze na to budou, jak vysvětlím výše, ale se stomatologií budou i tak velké potíže, protože se vinou špatné práce ministerstev zdravotnictví a parlamentu téměř úplně prodrala mimo veřejné zdravotnictví a bude záležet na tom, zda se dost brzo podaří vychovat novou generaci zubařů.

Zdravotní péče ve veřejném zdravotnictví musí být poskytována hospodárně, protože jde o používání veřejných prostředků, a není pravda, že se může spotřebovat libovolné množství peněz. Ale ani ty nejlepší zákony nezajistí skutečně dobré fungování tohoto systému, nebude-li na úhrady k dispozici určitý nepodkročitelný objem financí. Chceme-li vyhovět Ústavě ČR a zaplatit všechnu patřičnou zdravotní péči z fondů veřejného zdravotního pojištění, budeme muset zařídit, aby do nich přitékalo více, než hubených 7% HDP. Většinu z toho tvoří odvody ve výši 13.5% platů a mezd obyvatelstva státu. K tomu stát ještě přidává asi čtvrtinu navíc a něco na investice, u obojího jsou zdrojem daně.

Aby se zaplatilo vše, co se má, potřebovali bychom aspoň 10% HDP. To se nedá dohnat ani podstatným protiústavním zvyšováním spoluúčasti, ani, rovněž protiústavním a nepatřičným omezováním rozsahu hrazené péče. Srovnání se státy se srovnatelnou hospodářskou struktůrou nás dovede k poznatku, že to procento odvodu 13.5% z příjmů je odpovídající, ale vydá v případě ČR jen dvě třetiny podílu na HDP ve srovnání třeba s Rakouskem. Je to tím, že za stejný produkt dostane Rakušan po očištění od všech ostatních vlivů o 50% více zaplaceno, než zaměstnanec v ČR a tomu odpovídá také o polovinu větší odvod na zdravotní pojištění. Jak toho dosáhnout v ČR, je popsáno v předchozích mých článcích, a tam je také uvedeno, že mezi nástroji, jak na to, je daňové působení a daně jsou tím doplňkovým zdrojem pro fondy veřejného zdravotního pojištění.

Až se vláda a odbory pochlapí, srovnáme krok a budeme již jen trochu pozadu s 10.5% HDP pro zdravotnictví.  To nám umožní poctivě dbát Ústavy ČR a udržet si sestry i lékaře i v nemocnicích a v okrajových částech republiky a dokonce i správně platit pohotovosti.

Josef Mrázek