Místo toho jsem slyšel na jeho adresu slova chvály a uznání. Z úst prezidenta Ruska Putina, předsedy Evropské komise Junckera, ministryně zahraničí EU Mogherini, šéfa britských labouřistů Corbyna i kanadského premiéra Trudeaua. Jako by snad zemřel nějaký významný demokratický vůdce a nikoli krutý diktátor.

Navrch fuj, vespod fuj

Kvůli jeho bezohledným praktikám odešlo z "ostrova svobody" více než milion jeho obyvatel, mezi nimi i několik Castrových potomků. Desítky tisíc odpůrců komunismu skončilo ve vězení a tisíce byly zavražděny. Prostě klasika. Přesto se po celém světě najdou i dnes zabedněnci, kteří nad skonem devadesátiletého kmeta Castra roní slzy či aspoň pějí ódy. Přesně před deseti lety jsem na Kubě byl, tak vám v následujících řádcích rád vylíčím, jaký to byl tehdy ráj.

Několik měsíců před mým příjezdem odešel Castro do ústraní a na pomyslném trůnu jej vystřídal jeho o pět let mladší bratr Raúl. V životě běžného Kubánce se toho však mnoho nezměnilo. Téměř padesát let šéfování revolucionáře Castra zemi naprosto zdevastovalo. Bylo to patrné již po příjezdu do hlavního města Havany. Stačila jedna procházka po nábřeží, abyste měli jasno. V jiné zemi by u moře stály upravené domy, ale tady to byly jen ruiny na zboření.

Pohled z Muzea revoluce

Slavné Náměstí Revoluce připomíná Letnou v menším měřítku. S tím rozdílem, že tady stály asi dvě budovy, na kterých visely billboardy s Castrem se samopalem v ruce. Podobné revoluční skvosty jsem viděl na každém druhém rohu. Všechny hlásaly, jak kubánský lid bezmezně miluje svého vůdce. Skutečnost však byla jiná. V Santa Cláře, která leží přes 200 km východním směrem od Havany, jsem potkal jednoho mladšího černocha. Říkal mi, že na Kubě je dobrá dovolená, ale žít by tam chtěl málokdo. Měl pravdu.

V malé vesnici Viñales, asi 120 km od Havany západním směrem, jsem zase potkal u silnice staršího vousatého chlapíka, který vymačkával džusy z čerstvého ovoce. Ten mi zase vyprávěl, že byl profesorem na univerzitě, ale kubánští komunisté mu zakázali učit. Castro a jeho pohůnci dokázali za pár desítel let Kubu zplundrovat, jako by tam proběhla dlouhá a krvavá válka. Ve Viñales jsem poznal, že na příděl tam mají dokonce i obyčejné housky.

Kdy to spadne?

Chtěl jsem si jich pár koupit, ale neumožnili mi to. Když jsem se nechtěl nechat odbýt, tak mi dali aspoň jednu. V restauracích nabízeli většinou jen smažené kuře a fazolovou polévku bez chuti. Obyčejně tak pět číšníků zevlovalo ještě deset minut po vašem příchodu, než se uráčili nás obsloužit. A když jsme si dovolili jim dát k jídlu v hodnotě 4-5 eur dýško ve výši 1 eura, ještě se nám smáli. Jsem zvědavý, jestli se budou smát, až se tam jednou vrátí milion Kubánců, kteří si prošli kapitalismem. Za dva dny půjdou na dlažbu.

Nejsem odborník na Kubu a strávil jsem tam jen krátký čas. Přesto jsem mohl poznat na vlastní kůži, že stát ovládá životy obyčejných lidí od A do Z. Lidé, co mě ubytovali, si ani nemohli před těmi deseti lety určit, za kolik mi  uvaří večeři. Vláda nařídila, že bude stát 8 eur (při tehdejím kurzu 240 Kč) a přes to nejel vlak. Zajímalo by mě, co by tomu říkali Corbyn či Trudeaua, kteří jsou rozmazlení britskou a kanadskou demokracií.

Nové auto si většina Kubánců nemůže dovolit. Musí proto jezdit ve 100x zdrátovaných amerických vozech z 50. let.

Ke smrti Castra se vyjádřil snad každý světový politik. Reakce evropských i zámořských levičáků mě snad ani nepřekvapily. Většina z nich stále věří tomu, že Castro byl ochránce chudých a bojovník za sociální spravedlnost. Měli by všichni opustit své vyhřáté kožené sedačky a vydat se na Kubu. Nikoli však do turistické oblasti Varadera, ale do skutečné Kuby. Špinavé, rozpadající se, zahnívající a odpudivě páchnoucí. To je výsledek vládnutí komunistů.

"Dějiny mi dají za pravdu," konstatoval Fidel Castro v roce 1953 při své obhajobě před soudem. Po jeho smrti je třeba nahlas říci, že se trestuhodně mýlil. Dějiny mu za pravdu nikdy dát nemohou. Leda, že by je psali pánové Juncker, Mogherini, Schulz, Hollande, Sobotka, Špidla, Dienstbier, dámy Šiklová, Konečná a podobné figury. Ať byla Kuba před uchopením moci komunisty jakákoli, bylo to snesitelnější místo k životu než pod vládou Castra a jeho soudruhů.

"Socialismus nebo smrt". Opravdu si většina Kubánců myslí, že neexistuje jiná varianta?

Divím se, že se ke smrti Fidela Castra nevyjádřil třeba i předseda Strany Zelených Matěj Stropnický, který se před pár lety proháněl v rámci volební kampaně s Castrovým kolegou Che Guevarou na tričku.  Ale možná mi jen jeho oslavný twitterový nebo facebookový komentář jen unikl. V každém případě si všimněte, že čím více daný politik hovoří o nutnosti prokázat soucit při přijímaní uprchlíků, tím vřeleji se vyjadřoval ke smrti Castra. Kde dáma Mogherini, pánové Corbyn, Trudeau a spol. "zapomněli" soucit k tisícům Castrových obětí? Ty se snad nepočítají? 

Vyšlo na eportal.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.