V souvislosti s krvavým útokem v Berlíně, chci Vám napsat některé moje zkušenosti s běženci. Už jsem Vám psal, že jsem byl po 40 měsících vězení vypovězen z Československa z Košíc a dostal jsem od StB doživotní zákaz návratu, který žel platí dodnes. Do tří dnů jsem musel opustit republiku. Řekli mi, že když dobrovolně neodejdu tak mně znovu za vykonstruovaná obvinění zavřou, tak jako v prvním případě. Podepsal jsem raději prohlášení, že odcházím sám a k odchodu nejsem nucen státními orgány. Ale po mém odchodu mně i tak odsoudili k 40 měsícům vězení v nepřítomnosti, za to, že jsem odešel a nevrátil se.

V Rakousku jsem šel do utečeneckého tábora Traiskirchen. Byl jsem tam jeden rok. Když porovnávám s odstupem doby životní podmínky v utečeneckém táboře Traiskirchen s vězením v Ilavě, tak jsem si v táboře připadal jako v ráji. V Ilavě nás bylo na jedné cele 100 až 120 vězňů, malé dávky stravy a celý rok zavřený na jedné cele. V Ttraiskirchenu nás bylo na jedné „cele“ jenom 20 utečenců , různých národností, ale velké množství stravy a volný pohyb. Prostě pohádka.

Po roku jsem Trtaiskirchen musel opustit. Dostal jsem malý byt ve vyprázdněných kasárnách ve Vídni a práci u Security. Prováděl jsem kontroly na škole pro policajtů a celníků. Kontroloval jsem jejich ubytovny, ale i kanály pod zemí, kde se učili střílet, jestli po střelbách zůstalo vše v pořádku. Řekl jsem jim, že jsem byl trestaný – 40 měsíců, teda podle československých zákonů kriminálník dvakrát odsouzen celkově k 80 měsícům vězení, ale oni řekli, že si vše o mně prověřili a můžu tuto práci klidně vykonávat.

Když jsem odešel do důchodu, prosili mně, jestli bych nevzal na nějaký čas práci v utečeneckém táboře Traiskirchen jako dozorce, vychovatel a ochranka v jedné osobě u mladistvých utečenců / 15 – 18 let / pocházejících z Pákistánu, Afganistanu, Sýrie, Iráku, Iránu , ale i mnoha afrických zemí. Tak jsem to vzal. Pracoval jsem tam tři roky. A právě v souvislosti s atentátem v Berlíně, bych Vám rád z mých zkušeností něco napsal.

Měl jsem na starosti 60 až 70 mladých mohamedánských utečenců. Nebyla to lehká práce. 95% nebyli to skuteční utečenci. Byli to dobrodruzi, různí delikventi, zloději, lupiči, násilníci a především prodejci drog. Nebylo téměř týdne, aby chodby, nebo malá kuchyň nebyla postříkaná krví. Pravidelně se mezi sebou mlátili a jako zbraň používali nože. Když jsem měl noční službu na celé ubytovně jsem byl s nimi sám, a proto jsem nijak nezasahoval do jejich „válek gangů“ a bojů o ovládnutí území na prodej drog. Policie přišla jen tehdy, kdy tam musela dojít i sanitka a odvést pořezaného do nemocnice.

Největší problém jsem měl při večerní kontrole, kdy jsem jmenovitě kontroloval přítomných. Protože téměř všichni z nich si při nástupu do Traiskirchenu dali falešná jména, falešnou identitu, falešný rok narození i krajinu ze které přicházeli. Počet přítomných mi téměř vždy souhlasil, ale jména ne. Někteří totiž zapomněli jaké jména si při příchodu dali a tak nereagovali na jména, které jsem přečetl. Když něco ve Vídni provedli, krádež, znásilnění nebo jiný závažný čin, tak se často ani do Traiskirchenu nevraceli. Utekli do Německa, Francie, Anglie nebo do států Beneluxu, kde vystupovali jako noví běženci, samo sebou zase pod jinými jmény a novou identitou.

Snem téměř každého bylo provést nějaký teroristický akt, něco vyhodit do vzduchu a tak se zapsat do povědomí jiných jako správný mohamedánský bojovník. Nad jejich postelemi visely jako fetiš obrázky bortících se budov v USA. To byl jejich vysněný cíl.

Proti mně napsali několik anonymních udání, že nejsou se mnou spokojeni a žádají mou výměnu, protože nejsem k nim dostatečně laskavý a používám tvrdé metody, což oni považovali za diskriminaci. Budil jsem je totiž namísto o 07.00 hodin až v 09.00 hodin ale oni i tak chtěli spát celé dopoledne.

Můžu Vám zopakovat jen tolik : 95 % to nebyli utečenci. Byla to nezkrotná zvířata v lidské podobě. Jsou naučení loupit, přepadávat karavany i celé vesnice, znásilňovat, krást dobytek i lidi a nakonec všechno spálit. To je to jediné, co se v krajinách, odkud přišli, naučili. Jedinou obranou Evropana je nosit u sebe zbraň a bránit se se zbraní. Napodobovat stát Izrael. Tam má téměř každý civil zbraň u sebe. To je jediná záruka ochrany před terorismem.

Vaškovič Jozef
bývalý politický vězeň z Československa