Každá organizovaná společnost (státní zřízení) potřebuje ke svému chodu soudce a soudy. Evropské a v důsledku migrace i americké společnosti vycházejí ze základů, které položili Římané. Jejich říše byla na ohromném území. Neexistovalo spojení typu telefonu či internetu. Doba panování Římské říše několikanásobně převyšovala doby panování společností, které neakceptovaly zásady Římského práva. Naše republika, tak jako nacistická nebo komunistická společnost, neakceptuje zásady, objevené před tisíciletím.

Existují dvě rozhodující pravidla, která je nutné respektovat, aby společnost byla stabilní.

První je pravidlo většiny. Do volitelných orgánů svéprávní občané delegují své zástupce. Římští svéprávní občané (nikoliv otroci) volili senátory. Toto pravidlo je v moderní době různě korigováno, aby většina byla schopná vládnout. V naší republice je respektováno. Volební právo mají všichni svéprávní občané. Výsledek referenda o brexitu je všeobecně přijímán principem většiny britských občanů.

Druhé pravidlo je, že soudy a soudci musí rozhodovat spravedlivě. Římané položili rovnost mezi spravedlivostí a pravdivostí soudních rozhodnutí. Každý soudce musí respektovat, že může vynášet pouze pravdivé výroky. Aby soudce rozhodoval spravedlivě, nesměl rozhodovat ve sporech, které se týkaly jeho osobně, nebo jeho příbuzných. Soudce mohl rozhodovat pouze v takové věci, která mu byla žalobcem předložená. Jestliže soudce nějakou věc (nebo právo) přisoudil straně A, pak automaticky tuto věc (nebo právo) odebral straně B. Výrok soudu ke straně žalující je opakem výroku ke straně žalované. Oba výroky musí být pravdivé. Výrok může být pravdivý tehdy, a jenom tehdy, když všechny části výroku jsou pravdivé. To je princip, který je uplatňovaný v USA. O vině či nevině rozhoduje porota vybraných občanů (soudců). Rozhodnutí soudců musí být jednomyslné. Počet soudců nemá vliv na rozhodnutí soudu.

V totalitních systémech mohou být zachovány principy Římského práva. Příkladem byly právní normy Rakousko-Uherska. Bez problémů se používaly v Československu (první republika).Takto byl princip pravdivosti definován za R-U:

Reichsgesetzblatt 1849-1918 (böhmisch) § 270: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.

Totalitní systémy (Třetí říše, Československá socialistická republika a všechny státy RVHP) vládly způsobem, kdy rozhodování soudců řídili pracovníci vládních organizací. Zpravidla strany, která se ve volbách nebo po revoluci ujala moci. U nás komunisté ze zákonných předpisů vypustili příkaz soudcům, že musí rozhodovat pravdivě (Důkaz opaku jest dovolen). Soudce může rozhodovat i podle svého svědomí. To jsou případy, kdy pravdivost výroku může být v rozporu se svědomím soudce.

V současnosti čteme rozhodnutí o tom, že si soudci ze státního rozpočtu přisoudili další peníze. Nepodivujeme se nad rozhodnutím soudce: „K. Gott neporušil zákon, náklady soudního řízení mu nenáleží.“ Opak takového rozhodnutí je: „K. Gott porušil zákon, náklady soudního řízení mu náleží.“ Už někdy obdržel odsouzený palmáre?

Pohrdám soudci a soudy České republiky, kteří porušují literu Ústavy a Listiny práv. Právnické fakulty by neměly dostávat žádný státní příspěvek, dokud jejich absolventi nejsou schopni pochopit základy Římského práva. Zákonodárci jsou jedinou organizací, která má povinnost současný stav napravit.