Pane prezidente.

Vlády za prezidenta Havla trpěly a stále trpí skutečností, že část moci výkonné a celá moc soudní pokračuje v praktikách, kterým se naučily za totality. Občané nejsou sice tak často bráni do vazebních věznic, ale nad výroky soudů zůstává rozum stát. Je možné, aby v právním státě byl premiér označovaný za trestně stíhaného, aniž by se k tomu vyjádřil soud? Jak je možné, že soudy zabavují majetek občanů, a Ústavní soud takové rozhodnutí ruší? Jakým právem soudci rozhodují, když někdy změní žalobní návrh? Jeden soudce byl dokonce usvědčený z korupce. Soudci musí být vzorem morálního konání. Vás soud dokonce zbavil svéprávnosti a rozhodl, že je za Vás odpovědné ministerstvo.

Státní zástupci jsou zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mohou beztrestně obvinit kteréhokoliv občana, dokonce i poslance s mandátem imunity. V právním státě je takový postup nepřípustný. O každém skutku, nebo o podezření z vykonaného skutku, musí rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Státní zástupce má povinnost požádat soud, aby rozhodl, zda předložené důkazy stačí k obvinění, nebo zda policie má pokračovat ve vyšetřování. Jestliže soudce žalobu přijme, nebo povolí další vyšetřování, automaticky se musí stát zákonným soudcem šetřeného případu. Takový je přirozený výklad Ústavy a Listiny základních práv.

Výběr soudu si určuje žalobce tím, že k vybranému soudu doručí své podání. Může být v pravomoci jednotlivých soudů předat spor soudu, který je s obdobnými spory lépe seznámený. Musí být lhostejné, který soudce případ řeší. Všichni soudci mají povinnost rozhodovat podle svého svědomí, nestranně a nezávisle. Všichni soudci mají stejnou pravomoc. V první republice soudy probíhaly bezproblémově, protože prokurátoři respektovali své povinnosti, a soudci věděli, co je spravedlivý (čili pravdivý) výrok.

Soud je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce (před jednáním, a po schválení své nestrannosti účastníky sporu) stanovit výši soudního poplatku. Což se nyní patrně neděje, zejména při kauzách, kdy je žalobcem instituce. Složení poplatku je nezbytným krokem k tomu, aby se odstranilo zneužívání soudu k jiným účelům. Stát hradí celou činnost soudů, proto poplatky sobě neplatí.

V právním státě musí soudce rozhodovat výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny subjekty, kterým je výrok soudu lhostejný. To je princip vyloučení třetího. Zůstanou pouze dva účastníci sporu: žalující strana a strana žalovaná.

Soudce má pouze dvě varianty, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby: .... Žalovaná strana uhradí veškeré soudní výlohy žalobce.“

B: Soudce neuzná důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Žaloba se zamítá. Žalobce uhradí veškeré soudní výlohy žalované straně.“

U každého sporu je lhostejné, která strana se na soud obrátí (která strana je žalobcem). Rozhodnutí soudce je vzhledem k účastníkům sporu identické. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky jsou pravdivé. Je-li soudnictví jednostupňové, je výrok soudce pravomocný.

Naše soudnictví je dvoustupňové. Odvolání k soudu druhého stupně pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvého stupně. Každý účastník sporu má právo podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Pravomocné rozhodnutí pak vynese soudce odvolacího soudu. Soudce, který vynesl pravomocné rozhodnutí, stává se zákonným soudcem případu. Z ekonomických důvodů má být obdobná činnost pachatelů souzena stejným (zákonným) soudcem. Rozhodnutí o potrestání je pak rychlejší.

Náklady na soudní řízení musí být minimální. Počet soudů, soudců a soudních úředníků ve státě musí odpovídat potřebám. Pod každým rozsudkem musí být podepsán jeden konkrétní soudce. Do právních norem nepatří termín „závazný právnický názor“, jak nám to vnucuje současná justiční mafie. Divoké rozhodování z časů transformace socialistického hospodářství do kapitalismu už skončily. Justici je třeba vrátit do kolejí, ve kterých byla za první republiky.

Podle mého názoru nemusí být náprava současného systému složitá. Vyžaduje uvážené kroky vlády a souhlas většiny poslanců.

V prvé řadě je třeba přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něho učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, může (nemusí, nesmí) v řízení pokračovat státní zástupce vyšší instance. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice. Práva státu jsou před soudem identická jako práva občana.

Za druhé je nutné soudcům upřesnit hierarchii rozhodování a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu a ducha Ústavy. Sporné paragrafy z OSŘ a ostatních právních vymyšleností „občanů s právnickým vzděláním“ je třeba omezit. Třeba následujícími odstavci, vloženými do právních předpisů:

§1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje soudce, který se stává jeho zákonným soudcem.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo přikazovat jiným soudům, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Pane prezidente,

jsem přesvědčený o tom, že naše republika si zaslouží takové soudnictví, které občana ochrání před nesmyslnými důsledky činnosti našich zákonodárců. Každý občan si zaslouží právní ochranu takovou, jak je definovaná v Ústavě a Listině práv.

Pravicové Hnutí ANO ve volbách slibovalo: „Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje.“ Potřebu takového soudnictví dokládají současné volební preference.

Bývalá ČSD se velkou měrou podílela na tom, že po roce 1945 se z republiky stala totalita. Současné levicové ČSSD by mělo daleko víc záležet na tom, aby justice sloužila občanům. Velká koalice po sametové revoluci (ODS + ČSSD) návrat k právnímu státu neuskutečnila. Kdyby se ČSSD připojila ke snaze ANO učinit z republiky právní stát, rozhodně by jí to preference neubralo.

Pane prezidente uvažte, jak s mými návrhy naložíte.

S pozdravem

Ing. Karel Januška