Každý soudce, který má rozhodnout nějaký spor, má podle znění Ústavy rozhodnout podle svého vědomí (svých znalostí). Vždy má pouze dvě možnosti komu přisoudit pravdu. Buď žalobci, nebo žalovanému.

V prvním kroku musí soudce zkontrolovat, zda lze účastníky sporu rozdělit do dvou skupin. Jedna skupina musí být na straně žalobce. Druhá skupina musí být na straně obviněného (žalovaného). Už ve starověku objevili, že ze žaloby musí být vyloučení všichni, kteří nepatří ani do jedné skupiny. Pravidlu se říká "vyloučení třetího" (účastníka sporu).

Důvod vyloučení je jednoduchý. Každý, kdo se na soud obrátí, musí složit poplatek za službu soudu. Když žalující strana spor vyhraje, protivník jí musí tento poplatek vynahradit, a současně musí splnit to, co po něm žaloba požaduje. Když žalující strana spor nevyhraje, propadá poplatek státu.

Kdyby ve sporu existoval účastník, kterému je rozhodnutí soudu lhostejné, pak tento účastník by mohl zaplatit soudní poplatek, a vždy by se mohl postavit na stranu vítězné strany. To je fígl našich současných právníků a rovněž soudců.

Důsledek je ten, že ze soudního rozhodování se stává hra ping-pong.

Aby rozhodování bylo spravedlivé, je bezpodmínečně nutné dodržovat princip vyloučení třetího účastníka ze žaloby. Soudce, který přikáže žalobci, aby žalobu rozšířil o dalšího účastníka řízení, by měl být vyloučený ze soudcovského sboru. Protože by neudělal u maturity zkoušku z matematiky. Mám silné pochybnosti o tom, že nově jmenovaný soudce Šámal prosadí, aby soudci nezneužívali svého práva požadovat doplnění žalobního návrhu.

V blogu Spravedlnost a justiční mafie (ZDE) navrhuji, jak lze republiku vrátit mez právní státy.