Ústava přesně stanovuje pravidla právního státu. I pravidla pro soudce. Ústava nařizuje:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Moc zákonodárná a výkonná musí být na sobě nezávislé. To naši zákonodárci nepochopili. Nechápe to ani náš premiér.

Úředník úřadu Státního zastupitelství nařídí policistovi (nebo koná sám), aby se premiér dostavil k vyšetření nějaké banality. Premiér nedbá na své pravomoci a zřejmě s dobrým úmyslem se dostaví. V rámci cti úřadu premiéra republiky by měl premiér vzkázat onomu dotěrnému úřadovi, aby se objednal u jeho sekretářky. Premiér je jednak osoba s nejvyšší výkonnou mocí ve státě, jednak je chráněn imunitou. Žádný úředník státního zastupitelství nemá právo cokoliv po premiérovi požadovat. Ani policista.

Zákonodárci nesmí zasahovat do moci výkonné, a moc výkonná nesmí zasahovat do moci zákonodárné. Převedeno do pochopitelného jazyka. Poslanci a senátoři nesmějí nic nařizovat soudcům. Státní zástupci nesmějí nic nařizovat poslancům a senátorům. To je nepřekročitelná podmínka k tomu, aby se republika mohla nazývat právním státem.

Soudní postupy se nyní řídí nařízeními, která uzákonila totalitní mašinerie. Tenkrát nebyli hloupí. Ke každému soudci přiřadili v soudním řízení dalšího občana, a nazvali ho soudcem z lidu. Správný název měl být soudce z ulice. Nemusel být nutně členem KSČ. Ale rozhodně něco potřeboval vyřešit (byt, finanční situaci nebo něco podobného). Aby měli stoprocentní jistotu, že se soudce nevzpříčí jejich vůli, přijali postulát (dogma), podle kterého soudci museli rozhodovat. Zněl: „Na základě vědeckého poznání, že dělnická třída zvítězí na celém světě“ soudce rozhoduje.

Nevím přesně, ale mám dojem, že přísedících soudců z ulice jsme se už zbavili. Ale dogma o neomylnosti soudního rozhodnutí jsme se nezbavili.

Moc soudní musí činit podle zákonů přírodních věd, matematiky, nejnovějších vědeckých poznatků, a samozřejmě také podle napsaných a schválených zákonů a předpisů. Soudce předloženou žalobu porovnává s platnými zákony a svým svědomím.

Soudce, který již jednou žalobu vyřešil, nesmí nikdy tutéž žalobu rozhodovat znovu. Ústava a slib mu přikazují, že musí rozhodnout nezávisle a nestranně. Jiné rozhodnutí (než původní) by musel vyslovit závisle na třetí osobě. To je další nepřekročitelná podmínka k tomu, aby se republika mohla nazývat právním státem.

Ke splnění obou podmínek je třeba, aby institut Státních zástupců byl součástí moci výkonné, čili aby byl podřízený ministru vnitra (ne ministru spravedlnosti, jako dosud).

Dále je třeba soudcům přikázat, aby striktně dodržovali literu Ústavy a zbavili se soudních postupů z doby totality.

Jak jednoduché pro myslícího občana. Jak složité pro naše moderátory veřejných sdělovacích prostředků, pro naše zákonodárce a pro dvě třetiny občanů, kteří tvrdí, že „občan Babiš“ je trestně stíhaný. To je lživé tvrzení, protože žádný soud o vině občana Babiše nerozhodl.