Dnes se dá sdílet i svačina.

Ne snad že vám někdo na ulici vytrhne z ruky nakousnutý krajíc.

Naopak, vše se děje korektně, genderově vyváženě. Na pražské Kotlasce, kde kdysi žil a psal Bohumil Hrabal, anebo u kavárny Na půl cesty v centrálním parku Pankrác, vznikly sdílené lednice.

Plebs je prý najde nejčastěji poblíž kaváren (neruší tam movité hosty? – vzpomeňme na Wolkrovu báseň Tvář za sklem), u vysokoškolských kolejí (dobrá škola pro studenty, kteří věří v kariéru) nebo u různých komunitních center. O lednicích u far jsem zatím nečetl. Žíznivé napájeti, hladové sytiti… Že by církve neměli dost tititi?

V Suchdole vládnou radní s básnickými střevy – svoji sdílenou lednici na radnici nazvali Berta.

Sdílet lednice můžete rovněž v Českých Budějovicích, v Plzni, v Litoměřicích… Tam by si dnes Karel Hynek Mácha jen sotva „pozarazil bok“!

Pionýry sdílených lednic jsou Němci. První veřejnou lednici postavili v Münsteru. Člověk by spíš čekal, že ji najde v Dachau nebo v Mauthausenu, ale tam vlastně nebyly lednice, nýbrž pece.

Zajímalo by mě, kolik asi prožerou neziskové manažerky, anebo koordinátoři, bdící (nevím, zda celodenně) nad nezávadností obsahu.

Organizátoři ve století všeobecně sdílené hojnosti se vzácnou sdílností přiznávají: „Skupina těch, kteří si nemohou dovolit kupovat kvalitní potraviny a jsou kvůli tomu v některých případech i v našich podmínkách podvyživení, stále přibývá. Do této skupiny patří hlavně senioři, ale i matky samoživitelky.“

Copak senioři – ti si přece – pokud ovšem nejsou líní – leccos nahrabou v kontejnerech nebo se ukoušou nudou. Ale matky samoživitelky? Proč si vůbec nechaly upíchnout děcka, když do protektorátu můžeme dovézt přizpůsobivých dítek miliony?

O tom nám přece z balkónů nic neříkali?!

Na druhé straně lednice nabízejí pestré poživatiny, o jakých se nám za komoušů ani nesnilo: „Od gumových medvídků přes mouku, zmrzlinu po několik štanglí salámu.“ Občas něco neprodá cateringová firma, když už celebrity na recepcích blijou, a hned může chudina sdílet prošlý kaviár, ke kterému by se jinak nikdy nedostala.

U lednic se prý potkává „různá škála lidí“. „Přijde pár kolem třiceti a přidají zbytky sladkostí z oslavy, pak přijde pětačtyřicátník, který někde o projektu slyšel, a něco si zas vezme.“ Třeba nedokousaný dort. Že se vám sbíhají sliny? Proslýchá se, že do lednice jednou zabloudil i nějaký ministr. Inu, každému podle jeho potřeb, na zásluhy nehledě!

Lednice mají již několik názvů: sdílené, komunitní, veřejné… A pak že jsou v Česku jen veřejné domy!

Pro osvěžení paměti dřívějších generací a pro rozšíření obzoru generace, která o nějakém Wolkrovi nemá ani páru, aspoň citát:

Kavárna Bellevue je říše, stavěná z hudby, tepla a plyše, z oken má vysoké průhledné hranice, které ji dělí od zmrzlé ulice. Dnes jako jindy páni si za stoly sedli, důstojní páni a vznešené dámy ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy a v teple, hudbě a v plyši sedí a ani je nenapadne sdílet svůj blahobyt s usmrkanci, kteří postrádají podnikavost, a když Klaus a jeho melodyboys zhasli, zbaběle utekli na světlo boží.

Jsme jen na půl cesty k bídě, anebo už jsme za půlkou?