Dle mne zákonodárce jednoznačně rozlišuje, zda jde o politickou stranu, politické hnutí, nebo koalici politických stran. Proto například § 14 zákona o volbách do Parlamentu České republiky uvádí: „…(3) Každá politická strana, politické hnutí a koalice, jejichž kandidátní listina pro volbu do Poslanecké sněmovny byla zaregistrována ve volebním kraji, jehož součástí je volební okrsek, a každá politická strana, politické hnutí a koalice i nezávislý kandidát, jejichž přihláška k registraci byla zaregistrována pro volby do Senátu ve volebním obvodu, jehož součástí je volební okrsek, může delegovat nejpozději 30 dnů přede dnem voleb 1 člena a 1 náhradníka do okrskové volební komise.“

Pokud má být výraz „politická strana“ legislativní zkratkou i pro někoho či něco jiného než jen pro politickou stranu, zákon tak výslovně stanoví. Například v 77 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny je napsáno: „Poslanci se mohou sdružovat v poslaneckých klubech, a to podle příslušnosti k politickým stranám a politickým hnutím (dále jen "politická strana"), za něž kandidovali ve volbách. Poslanci příslušející k jedné politické straně mohou vytvořit pouze jeden poslanecký klub. Slučování klubů je přípustné.“ Jinými slovy legislativní zkratka „politická strana“ nezahrnuje koalici politických stran. Poslanci stran kandidujících za koalici nekandidovali za politické strany, ale za koalici. Jinak by nemohla nastat situace, že v případě odstoupení poslance kandidujícího za koalici by na uvolněné místo mohl nastoupit kandidát z jiné politické strany či hnutí. Pro rozdíl mezi koalicí a politickou stranou i peníze za hlasy nezískávají přímo strany, ale zákon výslovně stanoví, že je získávají koalice. Stejně tak nejsou stanovené výdaje pro strany kandidující v koalici, ale pro koalici jako takovou. Je prostě rozdíl mezi koalicí a politickou stranou. Například § 16d zákona o volbách uvádí: „(2) Kandidující politická strana, politické hnutí, koalice nebo nezávislý kandidát do 90 dnů ode dne vyhlášení celkových výsledků voleb zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup na svých internetových stránkách zprávu o financování volební kampaně.“ Skutečnost, že strany kandidující v koalici nekandidovaly samostatně, ale společně, výslovně stanoví například § 31 odst. 1 zákona o volbách: „(1) Kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny mohou podávat registrované politické strany a politická hnutí, jejichž činnost nebyla pozastavena,9) a jejich koalice; za kandidátní listinu podanou koalicí se považuje ta, kterou všechny společně kandidující politické strany a politická hnutí jednoznačně na kandidátní listině jako koaliční označí, uvedou, kdo je členem koalice, a stanoví její název.“ Jsem proto přesvědčen, že koalice a politická strana jsou zcela odlišné kategorie a že to, co se vztahuje na politické strany (hnutí), nelze automaticky vztahovat na jejich koalice. To, že koalice jedná samostatně, například její zmocněnec samostatně odvolává kandidáty, neznamená, že koalice je právnickou osobu či že nezískává prostředky, přestože není právnickou osobou. Poslanec zvolený za koalici prostě nekandidoval za politickou stranu, ale za koalici.

Jednací řád výslovně stanoví v § 77: „(5) K ustavení poslaneckého klubu na začátku nového volebního období jsou oprávněni poslanci zvolení do Sněmovny za samostatně kandidující politickou stranu. K ustavení klubu podle věty první je třeba nejméně tří poslanců.“ Jinými slovy, zákon na začátku nového volebního období neumožňuje vznik jiného poslaneckého klubu než poslaneckého klubu složeného z poslanců kandidujících za politickou stranu účastnící se voleb samostatně. Výraz „politická strana“ je v tomto případě legislativní zkratkou zahrnující i politické hnutí.

Po právní stránce dle mne nemohly vzniknout samostatné kluby politických stran kandidujících v rámci koalice, tj. nekandidujících samostatně. Tato nevýhoda je vykompenzována výhodou nižšího počtu hlasů požadovaných pro koalice, než by odpovídala počtu hlasů, pokud by strany kandidovaly samostatně.

Přestože jsem přesvědčen, že ustanovení těchto klubů politických stran nekandidujících samostatně není v souladu s právním řádem, nepochybuji, že to nebude vadit a bude se v rozporu s výslovným testem zákona koalicím dopřávat protiprávní výhoda s argumentací, že „Při výkladu právních norem je potřeba šetřit i jejich účel a smysl vzhledem k zaměření celého právní předpisu, který ji obsahuje a rovněž vzhledem k postavení zkoumaného právního předpisu v celém právním řádu České republiky.“ Zde však nejde o výklad normy., ale o její text a smysl spočívající v tom, že nelze zvýhodňovat koalice proti samostatně kandidujícím stranám. Dopad těchto norem při jejich aplikaci způsobem znemožňujícím existenci klubů stran kandidujících v koalicí by měl na začátku volebního období dalekosáhlé důsledky, které by mohly vést až k předčasným volbám.

V praxi již máme precedent takovéhoto specifického výkladu, který se v minulosti i nyní hodil jediné parlamentní straně - KDU-ČSL. Na začátku IV. volebního období Poslanecké sněmovny v roce 2002 byly ustaveny dva kluby, a to US-DEU a KDU-ČSL, které byly ve volbách součástí jediné volební koalice. Tehdy hrozila situace, že nevznikne vláda. ČSSD pod vedením Vladimíra Špidly ztratila (z 32,31 na 20,2), ODS taktéž dostala méně hlasů. V roce 1998 KDU-ČSL dostala 9,0 a US 8,60 a v roce 2002 jejich koalice obdržela 14,21%. Jediná parlamentní strana, která dlouhodobě rostla, byla KSČM. Ta získala v roce 2002 celkem 11,03 % hlasů a 41 mandát. Pak však byl zvolen v roce 2005 předsedou Vojtěch Filip, začal narůstat vliv jeho pozdější místopředsedkyně Konečné. Výsledky strany se zhoršily v Europarlamentu, později skončila i v naší Poslanecké sněmovně.

V roce 2002 tak hrozila situace, že dříve vysoce úspěšná ČSSD nesloží vládu, pokud by nechtěla podporu od komunistů. To jí však neumožňovalo usnesení sjezdu z Bohumína, které může vést k odstranění levice z našeho Parlamentu i v budoucnu. Zřejmě přispěje k nárůstu extrémismu. A tak nezbylo nic jiného, než se spojit s koalicí KDU-ČSL a pravicové Unie, aby dohromady získaly 101 hlas ve sněmovně. Za premiéra Špidly a jeho vládních místopředsedů JUDr. Stanislava Grosse, JUDr. Cyrila Svobody a JUDr. Pavla Rychetského tak nejenom nebyla vytvořena levicová vláda, ale došlo i ke vzniku poslaneckých klubů stran, které samostatně nekandidovaly. Přes tento precedent jsem stále přesvědčen, že v demokratické zemi se nelze odvolávat na to, že se někdy něco protiprávního stalo. V minulosti na tento problém nebylo poukazováno. Proto se nelze divit, že pravděpodobně orgány činné v trestním řízení nereagovaly. Třeba to ani nevěděly. Případné protiprávní ustanovení poslaneckých klubů má značné ekonomické dopady. Myslím si však, že přestože se o těchto problémech začíná hovořit, že je ani nyní nebudou orgány činné v trestním řízení podrobněji řešit.