Ano. Chudoba je zde. A nespadla z nebe. Je nevyhnutelným důsledkem mnoha chybných rozhodnutí představitelů EU a plodem dlouhodobě nesmyslné politiky, která nadřadila ideologické sociálně-inženýrské cíle nad zájmy rodin, národů, obyvatel. Místo nějaké sebereflexe, místo okamžitého zatáhnutí za záchrannou brzdu však jedeme dál a Óda na radost k tomu vyhrává ostošet.

Když někdo v minulých letech varoval, že boj s podnebím nás přijde drasticky draho a ohrozí prosperitu stovek milionů lidí, dostalo se mu pošklebování, že Green Deal je naopak příležitostí k rozvoji nových technologií, k levnější energii a bude impulsem pro nakročení k sofistikovanější ekonomice. Dokonce bylo možné ještě před pár týdny zahlédnout titulek „Ona tady je nějaká bída? A mohl bych ji vidět?“

Když někdo v minulých letech varoval před fiskální expanzí, před ohromnými a neřešenými deficity veřejných financí, byl okřikován, že zdroje tu jsou a že z hospodářských potíží se nelze proškrtat. Výsledkem je inflace, která za poslední rok ukrojila hodnotu sto osmdesáti korun z každé naspořené tisícovky. A nepochybně bude pokračovat.

Když někdo v minulých letech varoval před čistě politickým, ale z ekonomického hlediska nesmyslným projektem společné měny EU, byl ukřičen, že to je přece cesta, jak podpořit obchod, omezit transakční náklady a bránit rozpočtové rozmařilosti v jednotlivých členských zemích. Že je tento projekt uměle udržován při životě pouze za cenu obrovských finančních transferů a bere zemím možnost reagovat na ekonomické výkyvy vhodnou měnovou politikou, nyní nevidí jen zaslepení.

Když před lety někdo varoval před neuváženými a brutálními zásahy bruselského centra do přirozených tržních mechanismů, byl umlčován, že to jsou přece zásahy ve veřejném zájmu a pro dobro spotřebitelů. Že nutně musí vést ke zdražení nákladů, k omezení volné konkurence, k zaostávání za zbytkem světa, to si možná kdesi v Bruselu ještě nepřipouštějí, ale domácnosti v členských zemích už to zažívají na vlastní kůži.

Bylo tohle vše nutné? Kolik ještě potřebujeme lekcí, než dosavadní politiku EU přehodnotíme? K čemu vlastně máme své vrcholné představitele? Prý jsou od toho, aby hájili zájmy normálních lidí, pečovali o prosperitu ekonomiky a dobrou životní úroveň a sociální poměry. Jestliže všechny tyto cíle dopadají tragicky, je nutno z toho vyvodit, že za to někdo a něco může.

A že takovým lidem a takové politice už nelze dál nechat osudy stamiliónů lidí v rukou jako hračku.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause