S blížícími se volbami budou jednotlivé strany zveřejňovat své záměry s cílem oslovit potenciální voliče. Je pravděpodobné, že mnozí voliči nečtou detaily volebních programů, a už vůbec málokdo je začne detailně analyzovat z hlediska jejich možných dlouhodobých důsledků. Většina se zpravidla spokojí s mediální zkratkou, která si všímá prvoplánových, okamžitých efektů. Tak byl v těchto dnech představen záměr ČSSD opět zavést u daně z příjmů fyzických osob klouzavou, přitom však výrazně progresivní daňovou stupnicí. Parametry návrhu jsou voleny tak, aby případné uzákonění znamenalo bezprostřední snížení odvodového zatížení pro drtivou většinu daňových poplatníků. Bod zlomu nastává – pokud tak lze z veřejně dostupných údajů usuzovat – těsně pod částkou 50 tisíc hrubého měsíčního příjmu, nad níž je méně než desetina příjemců. Popularita návrhu je tak, zdá se, zaručena. Komu by se nelíbilo mít vyšší čistý měsíční příjem? A zájem více než 90 % poplatníků dává podobnému konceptu v demokratické společnosti na první pohled legitimitu. Takto zacílený návrh tak má předpoklad stát se populárním. Jde ale právě jen o první pohled. Z praktické daňové politiky je známo, že jednou poskytnutá úleva se pro zvýhodněného poplatníka velmi rychle stává samozřejmostí. A jakýkoliv další vývoj, ať už legislativní, administrativní nebo ekonomický, který by mu čerpání této výhody ztížil, anebo dokonce znemožnil, vnímá poplatník velmi úkorně. A právě o tento druhoplánový, dynamický pohled na progresivní daňovou stupnici jde: s růstem příjmů totiž roste díl peněz, který stát sebere poplatníkovi. Taková perspektiva ale už tak lákavá není.

Návrh ČSSD je tak návratem k systému výslovně pokutujícímu zaměstnance nebo živnostníka za píli, nápaditost, iniciativu, pečlivost a šetrnost při vynakládání výdajů. Jde o deklaraci takového hospodářského a právního pořádku, ve kterém je za podnikatelský úspěch a dosaženou kvalitu práce třeba udělit trest v podobě vyšší daně. Cílem takové daňové politiky je nikoliv motivovat k lepší a lépe placené práci, ale odradit občany od snahy samostatně zlepšit své materiální postavení. Připouštím, že progresivní zdanění může mít svou logiku z hlediska myšlenky tzv. vertikální spravedlnosti, jejíž stoupenci apelují na to, že bohatší osoby by měly nést poměrně vyšší díl odpovědnosti za financování veřejných statků, i když sám jsem přesvědčen, že už i rovná daň s jednou lineární sazbou, která garantuje, že člověk s dvakrát větším příjmem zaplatí dvakrát větší daň, aniž by od státu dvakrát více očekával, naplňuje myšlenku státem vynucované mezilidské solidarity ažaž. Nakonec součástí platné úpravy je i solidární zvýšení daně ve výši 7 % a dokáži si technicky představit takovou dvoupásmovou progresivní stupnici, která v podstatě jen standardně vyjádří skrytou existenci našich dvou sazeb daně. V kontextu hledání vertikální spravedlnosti je ale zásadní, že faktickými daňovými poplatníky jsou nakonec vždy jen a pouze fyzické osoby.

Ve vztahu k dani z příjmů právnických osob je to ale jiné. Za jakoukoliv společností je třeba vždycky vidět konkrétní lidi. Korporace a její zdanění představují jen jistou fikci zprostředkovávající vytvořený zisk v konečné instanci právě fyzickým osobám. Zdaňovat tento „neživý“ zprostředkovatelský mechanismus podle progresivní stupnice je popřením neutrality daní. Akcionáři i té největší korporace mohou být drobní, v zásadě nepříliš bohatí lidé, připadat jim může třeba jen malá část zisku. V zásadě neexistuje racionální důvod, proč má být držitel tisícikorunové akcie aktuálně větší (z hlediska celkového zisku) společnosti znevýhodněn ve své investici ve srovnání s držitelem tisícikorunové akci jiné momentálně menší (z hlediska celkového zisku) korporace. Okolnost, že podobný populistický systém zavedli v některých zemích, ještě nedělá koncept progresivního korporátního zdanění rozumným. Lze se domnívat, že za podobnými myšlenkami stojí zjednodušující představa, že velká úspěšná firma rovná se tlustý bohatý kapitalista, který se dobrovolně nechce podělit o „bezpracně“ nabyté bohatství. Marxistická představa, že kapitalista neumí nabytý zisk efektivně alokovat, a proto je správné, aby mu stát co největší část zisku odebral a využil jej „moudřeji“, efektivněji.