Jako nový řád věcí, který je třeba nejen přijmout, ale i ochraňovat. Jde o projev prastarého způsobu lidského chování, které všemožným způsobem ochraňuje status quo aktuálního společenského pořádku a když dojde k jeho náhlé změně, začne se stejnou dojemnou péčí ospravedlňovat nový pořádek a konejšit všechny, kterým se to ještě tak úplně nezdá. Tentokrát tento projev začíná ovšem nejen u nás nabývat poněkud absurdního rozměru.

Jakkoliv bylo v nedávných dnech Václava Havla v mediálním prostoru dost a dost, dovolím si připomenout jeho legendární úsloví „blbá nálada“ a zejména jeho projev z prosince 1997, kde mimo jiné popisoval atmosféru skepse ve společnosti a možná východiska. Je stále vysoce aktuální, byť podle mého názoru jinak, než to nedávno viděl Petr Pithart, aniž bych chtěl jeho pohled nějak zlehčovat. Dnes je dosaženo stavu, který ani Václav Havel nepředvídal, stavu, kdy si „blbou náladu“ a s ní nejistotu, která ji utváří, ochraňujeme, rozvíjíme a pěstujeme právě jako žádoucí jistotu. Každý, kdo s tím chce něco dělat, je napadán jako populista a fašista, který přichází s jednoduchým řešením toho, o čem přece všichni víme, jak je to hrozně složité, nemožné a v zásadě neřešitelné. Jde to tak daleko, že jakékoliv řešení je už dopředu podezřelé, protože už jsme přece v náruči úpadku a čekáme už jenom na kolaps, kataklyzma nebo rovnou soudný den, kdy se svět úpadku promění v rajskou zahradu. Zkrátka a dobře, úpadek a „blbá nálada“ jsou dnes chráněným status quo.

Nepříjemný pocit nejistoty a následný stres mají svůj původ v čemsi, co je nazýváno v odborné literatuře „kognitivní disonancí“. Jde o rozpor dvou nebo více současně zpracovávaných a přitom protichůdných informací. Nejde jen o informace zprostředkované, například mediální. Kognitivní disonance má obzvláštní „drajv“ všude tam, kde se přijímané informace nebo vlastní hluboké přesvědčení, víra v nějakou věc nebo proces či vlastní dlouhodobá zkušenost dostávají do přímého rozporu s vlastní pravidelně pozorovanou skutečností. Připomeňme si starý vtip, kdy pacient tvrdí lékaři, že musí být blázen, protože jeho oči nemohou zahlédnout to, co slyší jeho uši. Zároveň se zamysleme nad tím, je-li ten vtip opravdu jenom starý. Adoptováním stavu krize a úpadku, jejich aktivním ospravedlňováním a konejšením těch, kterým se to pořád nějak nezdá, protože „nemohou uvidět to, co slyší“, dochází k velmi absurdní a nebezpečné situaci, která doslova paralyzuje jakékoliv úsilí o nápravu věcí.

Dnes dochází k prapodivným reakcím, kdy se ospravedlňování mísí s konejšením a mnozí z nás, kteří nejsme v daném systému zrovna ti úspěšnější, podobně jako Tolstého „mužik“ konstatujeme, že to byla od nás nehoráznost, troufalost a drzost, když jsme uhnuli před pánovou ranou holí do našeho hřbetu, protože jsme si ji určitě zasloužili, protože náš pán přece ve své nekonečné moudrosti a laskavosti dobře více dělá a co je pro nás nejlepší. Tento způsob uvažování je samozřejmě pro privilegované pravým požehnáním. Je radost ovládat společnost, ve které neprivilegování jsou připravení obvinit spíše sami sebe, než by obvinili samotný systém nebo dokonce jeho protagonisty. Nedávné volby ukázaly až absurdně masové přilnutí českých mužiků k pánově holi. Zřejmě si myslí, že až začne pán mlátit, nebude to tak bolet, když se budou držet hole nebo s ní dokonce splynou.