Konference nesla název „40 let reforem: od otevření světu k novým hedvábným stezkám“. Byla tradičně dobře připravena týmem Miloše Balabána, a to včetně zajímavého, pestrého, ale především kvalitního obsazení jednotlivých panelů kvalitními řečníky. Nechci unavovat dalšími reáliemi, laskavý čtenář muže zajisté popatřit na internet. Vrátím se k onomu neodbytnému „pouštnímu“ úsloví…

Poslouchal jsem jednotlivá vystoupení a zanechalo o ve mně dojem, že řada z nich tak nějak nabádá Čínu, co by ještě měla udělat pro zlepšení vztahů se Západem a trošičku to celé připomínalo ono hrabalovské okřídlené: „…musíte se polepšit, pane správče…“ Podobné to bylo ve vztahu k čínské iniciativě Stezka a pás, jednomu z největších infrastrukturních projektů na naší planetě. Slyšeli jsme slova o rizikách, nebezpečích, čínském hegemonismu. Některé méně bystré jedince, například jednoho bývalého ministra zahraničí, neodradilo ani vystoupení, ve kterém čínský řečník korigoval dříve vyslovený názor, že Čína je supervelmoc a velmi vtipně naznačil, že Čína chce jít jinou cestou než supervelmoc USA, která dala slovu „supervelmoc“ význam nikoliv nepodobný obrazu magora bez zodpovědnosti, který kolem sebe mlátí klackem. Byvší zaminir v návaznosti na to s elegancí slona v porcelánu spustil tirádu na téma těžkostí jednání s Čínou, nedostatku transparentnosti na čínské straně a jako vrchol zcela mimo téma zaslzel nad penězi, které Česko vydává na misi v Afghánistánu… Asi ho napadlo, že bychom si za ně mohli pořídit také nějakou tu stezku a pás…Třeba cyklistickou a kýlní. Měl jsem pocit, že toho dobrého muže právě rozmrazili…

Odešel jsem před obědem, nemohu tedy přímo hodnotit poslední panel věnovaný česko-čínským vztahům, ale přesto podle mého názoru se v dopoledním programu řečníci málo věnovali tomu základnímu rozdílu. Totiž tomu, že zatímco na straně Západu je především hromada slov, tak na straně Číny je především hromada skutků. Čína je tou karavanou, která táhne dál a kolem ní zmateně pobíhá skupina západních psů, kteří štěkají navíc každý to své a občas se porvou mezi sebou. Čína má strategickou představu a má své strategické investice na desítky let dopředu, během kterých se skupinka štěkajících psů několikrát změní a většina psů se odebere do nenávratna. Obrazem takové zoufalé skupiny zmateně pobíhajících podvraťáků, kteří se občas mezi sebou porvou o ohlodanou kost, ale dohromady neumí dohnat ani zajíce ani chytit kočku, natož zahnat zloděje, je bohužel, zejména Evropská unie a především její summity. Hezkým obrazem současného stavu vztahů Ruska a Číny bylo sdělení z jednání kolem nové kvalitě využití Transsibiřské magistrály ustrnulých na mrtvém bodě, které komentoval ruský zástupce na konferenci zhruba takto - Číně jde o zvýšení kapacity železničního spojení a Rusku o jeho hospodářství. Nemůžeme se dohodnout, ale nikdo nikoho nebije…

Očekával bych nějakou hlubší sebereflexi dosavadní praxe fungování a dosažených výsledků EU a jejich členských zemí ve vztahu k fungování a výsledkům Číny v posledních čtyřech desítkách let. Nestalo se. Nicméně jsem přesvědčen, že tato konference docela transparentně ukázala to, co nebylo určitě na jejím programu. Totiž, kdo koná a kdo mluví, kdo je karavana a kdo je pes…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele