Nepochybně budeme výsledky voleb rozsáhle hodnotit, ale konec konců volby už jsou takové, že si v nich z principu můžeme zvolit jenom jedny z nás. Je to triviální úvaha, která má své bezmála siamské dvojče v bonmotu, že přes palubu nás může hodit jenom ten, s kým jsme na jedné lodi. Platí tedy i teze, že nespokojeni můžeme být jenom s politiky, které si sami volíme.
Otázka, kterou bychom se měli vážně zabývat, je ta, do jak míry jsou ti, které si volíme, skutečně jedněmi z nás, do jaké míry je ještě naše společnost skutečně soudržná, jaká je dnes skutečná míra důvěry mezi politiky a občany…?!? Jaké jsou vývojové trendy důvěry v naší společnosti obecně, v rámci jednotlivých zájmových, profesních i konfesních skupin, územních celků, obcí a měst. Konec konců, je to důvěra, bez které přestává být libovolné společenství společenstvím. Dnes můžeme pozorovat u řady spoluobčanů, politiky, bohužel, nevyjímaje, zcela otevřené opovržení vůči ostatním lidem. Důvody, proč někteří z nás propadají přesvědčení, že jsou lepší lidi, jsou nejrůznějšího druhu a zdaleka už nejde jenom o materiální postavení.

Přesvědčení o vlastní výjimečnosti není v principu nic špatného, ovšem pokud jeho zdrojem není především nízké hodnocení ostatních a celý stav duše dotyčného nezavání diagnózou. Na druhé straně lidé bez určitého stupně sebedůvěry nemohou dát důvěru jiným, protože lze těžko dát něco, co sám nemám.

Komplementární, neméně závažnou otázkou, kterou si musíme v této záležitosti položit, je otázka, jací jsme aktuálně my sami. Koho bychom tedy volili jako jednoho z nás v případě, že bychom byli opravdu kohezní společností, která není vedena skupinou osob, která je přesvědčena o své vyvolenosti a neomylnosti tím více, čím na vyšší židli a dále od svých voličů sedí. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že česká společnost byla a bohužel stále je dlouhodobě vystavována tomu, že z ní určitý typ lidí, více či méně nuceně, již několik století odchází. Po období, kdy Otec vlasti, Karel IV., budoval české země jako srdce, Prahu pak jako hlavní město Evropy a přiváděl do Čech elitu tehdejšího vzdělaného i politického světa, zasloužili se mnozí jeho následovníci spíše o opak. Lidí s vysokou mírou reciprocity, schopných a ochotných altruisticky trestat a charismaticky vést se nám v Česku v důležitých a zejména v určitých krizových momentech nedostává. Nejen předložená pražská kandidátka, ale i panoptikum předvolebních diskusí jsou toho přímým důkazem.

Je tu ještě jeden fenomén, který poměrně neblaze postihuje v českých zemích vztah voličů a volených, a tím i kvalitu celého volebního procesu a pochopitelně následně i naší demokracie. Tento fenomén je důsledkem odpovědí na výše uvedené otázky koho vlastně volíme, když volíme „jedny z nás“ a do jaké míry to ještě jsou „jedni z nás“… Tím fenoménem je nerespektování výsledků voleb a rostoucí neúcta k těm, kteří hlasovali jinak. Tento fenomén nabývá v našem a nejen v našem společenském prostředí těžko uvěřitelných rozměrů. Nejde jen zdaleka jen o to, že lidé, kteří ve volbách neuspěli, ať již se svou kandidaturou, nebo se svými volebními preferencemi vůbec nerespektují, že existuje něco jako volební období, a provozují permanentní a velmi negativní volební kampaň. Jejím programem je takřka výhradně destrukce a podrývání činnosti těch, kteří zvoleni byli a napadání těch, kteří je zvolili.

Zvláštní kategorii tvoří ovšem ti z nás, kteří během relativně krátkého času začnou zpochybňovat svou volbu i v tom případě že jejich kandidát ve volbách i s přispěním jejich hlasu uspěl. Připomínají tak malé děti, které si staví z kostek nebo z písku věž nebo hrad jenom proto, aby ho mohli zbořit, což je konečným a pohříchu jediným skutečným zdrojem jejich radosti. Jako by volby pro ně byli selekcí bažantů chovaných na odstřel.

Aby toho nebylo málo, tak, jak říká klasická hláška z Pelíšků „rozmohl se nám tu takový nešvar“. Oblíbeným nástrojem politického boje se stala trestní oznámení, a to právě mezi zvolenými politiky, někdy dokonce přímo mezi politiky z jednoho hnízda. Jindy jde naopak o nejrůznější podněty z míst, které jsou od dané obce desítky nebo stovky kilometrů vzdálených. Je to dáno i tím, že v současné právní džungli je pro neuvolněné nebo jen částečně uvolněné zastupitele prakticky nemožné dostát všem zákonným předpisům a byrokratickým nařízením. Ať tak či onak. Udavačství v politice a, bohužel, zejména v té komunální prostě jenom kvete.

Shrnuto a podtrženo. Tohle všechno má neblahý vliv na to, že klesá zájem o práci v obecních zastupitelstvech. Zdá se, že se z obecních zastupitelů stává z mnoha nepochopitelných důvodů jakási lovná zvěř a nikdo je nechrání. Nemají ani imunitu, musí zpřístupňovat údaje o svém majetku, každý si do nich může na ulici nebo v hospodě kopnout. Naivní úvaha říká, že by je měla přirozeně chránit důvěra lidí, kterou dostali na určité období ve volbách. Jenže, jak jsme si ukázali výše, zastupitelé jsou spíše připomínkou vzájemné nedůvěry mezi lidmi než důvěry v ně kladené.

Popřejme si tedy v tento volební den, aby v naší zemi bylo dostatek sebedůvěry i vzájemné důvěry ku prospěchu každého z nás i všech dohromady, ku prospěchu lidí, obcí i země.