Vysvětlení je neurčité, spíš ideologické. Ze školy ledaco víme o Řecku, o agoře a nepochybně si vzpomeneme i na Řím a jeho Forum Romanum, každý slyšel o přímé, nepřímé demokracii i o lidové vládě atd. atp. Ještě z nedávné historie se nám vybaví lidová demokracie i socialistická demokracie, pěkná parodie na demokracii. Slovo „demokracie“ bylo a je všude, zkoumá se, které státy jsou více či méně demokratické, a které toho slova nejsou hodny vůbec. Jen ta parlamentní demokracie vyšla nějak z módy.

Liberalismus je doktrína, která má se svobodou jen málo společného, liberál nemusí být liberální, ale právě naopak – autoritativní a demagogický

Zdá se, že slovo demokracie není jasné, je zatížené mnoha konotacemi. Mnozí se tomu snaží přijít na kloub, prezident Václav Klaus a Jiří Weigl v textu Obrana demokracie před liberální demokracií (seminář IVK, který proběhl v Obecním domě koncem června, viz červencové číslo Literárních novin a text ZDE), podobně už před lety Pavel Bárta v příspěvku Liberální demokracie – další matení pojmů (ZDE), velmi vehementním kritikem je polský politický filozof Rysczard Antoni Legutko, který dokonce vyslovil myšlenku, že liberální demokraté chtějí měnit model rodiny, stejně jako komunisté tok sibiřských řek (ZDE) a mnozí další, některé ještě připomenu.

Jedno je jisté, že výraz liberální demokracie je záludný, přímý protimluv v tom sousloví mnohé naznačuje. A není-li možné mu porozumět, jeho záludnost si ani hned neuvědomíme. Na první pohled se zdá, že liberální znamená svobodný, a že je tedy vše v pořádku. Jenže chyba lávky: liberální může posluhovat liberalismu, a to není totéž, liberalismus je doktrína, která má se svobodou jen málo společného, liberál nemusí být liberální, ale právě naopak – autoritativní a demagogický. Nejsem žádný politický vykladač, snažím se jen zachytit a pochopit, co na mne v čase a na různých místech doléhá.

Pokušení dobra je mnohem nebezpečnější než pokušení zla

Tout se tient, všechno souvisí se vším, říkají Francouzi; volby jsou otrava, úlohu politických stran vehementně přebírají média, zvláště televize a otevřená diskuse mizí z veřejného prostoru; politické skandály jsou na denním pořádku, mnohé z nich jsou jak z commedia dell´arte. Tištěné lži se vnucují jak z obrazovky, tak ze stránek deníků i časopisů, a nakonec každého přemohou, jestliže o nich kolem nás pochybuje už jen málokdo… Původní parlamentní demokracie, jak na semináři zaznělo, musela být v důsledku nezastavitelného pokroku nutně „obohacena“ o doktrínu lidských práv (…), a to v zájmu tušeného či předpokládaného Dobra, jehož majiteli mají být dnešní politické elity. Významný francouzský myslitel bulharského původu Tzvetan Todorov se rovněž zabýval Dobrem, v rozhovoru, který na počátku minulého roku vedl s novinářem Nicolasem Truongem a psychiatrem Borisem Cyrulnikem pro rozhlasovou stanici France-culture, řekl: Pokušení Zlem skoro neexistuje (…). Zlo přichází hlavně od těch, kteří chtějí vnutit Dobro ostatním (rozhovor vyšel knižně s názvem La tentation du Bien est beaucoup plus dangereuse que celle du Mal, Pokušení Dobrem je nebezpečnější než pokušení Zlem, Le Monde, l´Aube 2017 – viz rovněž ZDE). Pro úplnost dodávám, že šlo o poslední rozhovor myslitele, který se pokoušel věřit, že liberální demokracie je krásná teorie, přestože viděl, jaká je její praxe, Tzvetan Todorov zemřel v Paříži 7. února 2017.

Jedno je jisté, že dnešní společnosti se ustavičně vtloukají do hlavy zjednodušené pravdy, zvláště oblíbená jsou lesklá slova jako „prosperita“, „flexibilita“, „mobilita“, „granty“, „dotace“, „sponzoři“ a stále tučnější titulky stručně uvádějí nejrůznější superlativy o tom, jak podle jakýchsi výzkumů jsou Češi šťastní… Ta podoba s předlistopadovým pořádkem je věru zarážející, tehdy také byli všichni šťastní, protože měli klid na práci, a tak jen malé srovnání: Bývalému režimu se mělo velice za zlé, že člověku, často odpůrci režimu, neumožnil vykonávat jeho profesi, dnes se profesní ukotvení a zdokonalování jen ve zvoleném oboru považuje za cosi zastaralého, zpátečnického.

Život je přece změna, a tak historička s dlouholetou praxí je jednou v realitce, podruhé v reklamce… Každý se přece musí rekvalifikovat, dokonce několikrát, jsou k tomu pořádány pochybné kurzy za desítky tisíc… Veřejně se přiznává, že nikdo nesmí počítat s tím, že by vydržel na jednom místě až do penze (sic)! Člověk je vykořeněn z profese, bez ceknutí proti režimu. A když se vám to nelíbí, běžte jinam, tuto odpověď už zažil snad kdekdo! A zajímá to snad někoho? Sotva. Nezbývá, než se přizpůsobit, být ustavičně flexi! A nejen to, čím dál více je člověk znejistěn i v rodině, slovo domov je už také démodé, vnucuje se životní styl nějakých celebrit pendlujících po světě, z jedné globální metropole do druhé, nikde a všude doma; pohled na globální nádraží, kterým se ustavičně valí osamělý dav, jak to už kdysi popsal Riesman ve svém slavném stejnojmenném díle, je velmi smutný. Člověk je vtahován do světa, ve kterém jeho běžná zkušenost nemá už žádnou váhu. A často jde i proti lidské přirozenosti. Bývalá francouzská ministryně školství Najat Belkacenová prosadila v mateřských školkách dlouhodobý experiment – holčičkám brali panenky a dávali autíčka, chlapečkům opačně, autíčka se vyměnila za panenky - prý výchova k rovnosti pohlaví… Experiment naštěstí skončil, ministerské křeslo Belkacenová opustila ještě dříve, než stačila prosadit i výuku arabštiny od první třídy. Vystřídal ji Jean-Michel Blanquer, ten chce návrat k tradičním hodnotám, disciplínu a pořádek; záleží ovšem na tom, kam se v tom pořádku postaví, jaká pravidla nastolí; jsou pravidla, která žádný smysl nemají, jak už předvedla jeho předchůdkyně.

Žádná válka ani ta obranná nemůže být humanitární, etická

Status oběti

V posledních letech je nápadná i snaha na sebe ustavičně upozorňovat, na své křivdy a nejrůznější příkoří, oběť vystřídala hrdinu – jednotlivci i skupiny se vehementně domáhají svých privilegií, a mediálního zájmu. Krátce: chtějí stát v čele pozornosti. Kdekdo se rozpomíná na sexuální obtěžování před dvaceti i více lety, na frustraci ve škole, na citové i jiné znásilnění v rodině a na další nespravedlivosti všeho druhu; píší se o tom knihy, natáčejí filmy béčkové kvality, avšak porotami často vysoce ceněnými, tj. ty filmy, samozřejmě; lidské tragédie se ztvárňují pokleslým způsobem, jen nedávno běžel film o tom, jak maminka nemá hlavní hrdinku ráda, a ona, chudák, povraždí nevinné oběti na tramvajové zastávce… Ideální zápletka; tvůrci se ve filmu ale nejdůkladněji věnovali lesbickým sexuálním aktům. A zabralo to. Film zabodoval ve všech kategoriích. Jindy se bývalá manželka známého, již nežijícího politika, svěřuje v televizní Třinácté komnatě, jak ji v dětství obtěžoval strýček. Atd. atp. „Statut oběti“ je trendy, teď mám i já právo na cukrátko, a účast médií potvrzuje moji existenci i můj nárok. Převýchova z dospělého na dítě musí jít skrze kulturu a hlavně média. Byl to tvrdý boj, ale společnost se konečně stala adolescentní, napsal už před lety Yonnet Paul v L´esthétique rock (Gallimard, Paris 1986). I to svědčí o neuróze doby.

Dobro násilím je vždycky podezřelé

Ale nejde jen o nesmyslné slovní spojení liberální demokracie, už dávno se do francouzských i českých i jiných sdělovacích prostředků vloudily podobně nesmyslné výroky jako „aide humanitaire“, humanitární pomoc, „operations militaro-humanitaires“, operace vojensko-humanitární, „operation d´assistance“, asistovaná operace, zvláště oblíbený pojem, v Čechách máme asistovanou sebevraždu, reprodukci, asistovaný sexuální styk, cvičení i hubnutí… Ale zpět ke zrádnému propojení vojenských operací a dobrodějných organizací; že žádná vojenská operace, žádná válka ani ta obranná nemůže být humanitární, etická, protože vždy při ní umírají i nevinné oběti, civilisté, a vždy má zničující důsledky pro existenčně důležitou infrastrukturu země, je jasné… Ještě se nikdy, kromě poválečného Německa a Japonska, nikde nepodařilo nastolit demokracii za přítomnosti cizího vojska, je také jasné. Ujišťování, že mocenská obrana lidských práv jedná s nejlepšími úmysly, je tedy nutné téměř vždy brát s rezervou; vnucovat Dobro násilím je vždycky podezřelé! V Kambodži (1976) ani v Rwandě (1994), kde šlo o vyslovenou genocidu, účinně nezasáhla žádná vojenská ani humanitární organizace, zato s nápravou Jugoslávie se mocnosti div nepřetrhly, jak bombardovaly. Pokud se budou i nadále vydávat akty agrese za humanitární podniky, a například NATO bude stále nosit roušku super-humanitární organizace, pak už zase stačí jen malá slovní pirueta a opět se někde sáhne po nonsensu „humanitární bombardování“… Nic ve zlém, ale autor toho výroku by asi těžko vysvětloval pozůstalým a umírajícím, že měli štěstí, protože je pozabíjely bomby humanitární, nikoliv agresivní… (Termín humanitární bombardování je připisován prezidentu Václavu Havlovi; nikdy, pokud vím, se proti tomu neohradil! Pokud se mýlím, omlouvám se.).

Tolik tedy nejen k pojmu liberální demokracie, ale i k duchu doby, kdy obdobně jako dříve konkrétní obraz člověka ztrácí na důležitosti; nikdy by ale nevzniklo to, co by už nebylo dáno a obsaženo v zárodku příčin, že mnozí lidé prožívají nejistotu a vážné obavy, neudivuje.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.