Toho dne 49 senátorů ze 75 přítomných schválilo změnu ústavy ve prospěch přímé dvoukolové volby prezidenta. O degeneraci české demokracie slyšíme ze všech stran: Kvůli korupci, žalostné vymahatelnosti práva, zneužívání pravomocí, systémovému okrádání státu.

Tentokrát však funkční demokracii nezprznili jedinci v příšeří svých oprávnění či podloudnými čachry, o nichž se dozvídáme z nejrůznějších afér. V případě přímé volby prezidenta máme co činit se systémovým zmrzačením: Senát, tato údajná „rada moudrých“, se většinově ukázal být spolkem nezodpovědných populistických pošetilců.  

Argumenty proti přímé volbě prezidenta jsou silné: Taková volba odpovídá prezidentskému systému, který u nás není. V naší ústavněprávní struktuře je tak přímá volba prezidenta cizorodým prvkem. Až kocourkovsky působí, že současně s takovou změnou, která formálně posiluje prezidentův mandát, byla omezena jeho současná privilegia: Mimo jiné o milosti nebude moci rozhodnout jako dosud před vynesením rozsudku.  

Na druhou stranu: Odkaz na důvěru vyjádřenou přímou volbou může nového prezidenta – byť s nemnoha pravomocemi – povzbudit k opakovaným půtkám s vládou. Toto České republice doma i v zahraničí chybělo?  

Ti, kdo o přímé volbě prezidenta rozhodli, současně vedle námitek systémových ignorovali výhrady rázu pragmatického: Vysoké finanční náklady na přímou volbu prezidenta, další povolání voličů k urnám, když volební účast u nás není ani při současném stavu věcí nijak vysoká.  

Co hůř, bez ohlasu u zákonodárců zůstalo, co se nejvíc nabízí: Pravděpodobnost, že se přímá volba změní i v tragikomické producírování pomatenců, megalomanů a demagogů. Pokud by někdo chtěl dehonestovat politickou kulturu u nás, nemohl by pro to udělat víc.  

Přímá volba prezidenta se ocitla ve stranických programech jako potměšilá úlitba lidu, kterou kandidáti bažící po křesle v Poslanecké sněmovně přinesli jako pro ně přijatelnou oběť. Před sněmovními volbami není partajního vůdce, který by si nebyl vědom, že občanstvo si stav země oškliví, takže se vyplatí předhodit mu lákavou iluzi nápravy: Třeba že s přímo voleným prezidentem přijde do politiky všenápravce, jehož na piedestal vynese sám lid.  

Politici, kteří přímou volbu prezidenta navrhli a jejím schválením, jak říkají, „dostáli svému slovu“, samozřejmě vědí své: Nově volený prezident jim moc neuškodí, možná jen hádek přibyde. Proč však kazit lidem radost? Chtějí-li žít s pocitem, že „tam nahoře“ budou mít opravdu svého zastánce, ať se volbou potěší.  

Pro přímou volbu prezidenta, kterou, jak nejnověji upozorňuje předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, mohou provázet i vleklé právní spory, nelze přinést hodnověrný argument. Za této situace přicházejí ke slovu plky a tužby. Tak jsem v komentáři celostátního deníku zaznamenal názor, že v poslední době si politická třída uvědomuje neudržitelnost malosti a shnilosti politiky, klientelismu.  

Jestliže ohledně přímé volby prezidenta splnila přání voličů, je to údajně cesta k nápravě. A vůbec, usoudil komentátor: Hlavní na této volbě je, že když jdou věci špatně, a česká politika podle něj špatně jde, změna přináší naději.  

Svatá prostoto! Ještě se nestalo, že by špatné mohlo být ještě horší?

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.