Byli to jak členové jeho volebního štábu a statisíce proputinských aktivistů po celé zemi, tak patrně i Ústřední volební komise v čele s Vladimirem Čurovem, jehož odstoupení stejně jako opakování nedávných parlamentních voleb požadovala nová opozice.

Ta se rekrutuje především z řad nečekaně emancipované střední třídy a v závěru loňského roku se stala jevem poněkud nečekaným a o to sympatičtějším, ale svého zatím nedosáhla. A není divu – je to zatím nepočetná, nesourodá a nedostatečně organizovaná síla.

Putin pro své vítězství, a to hned v prvním kole, udělal opravdu všechno: po prosincových rozpacích, kdy státní moc najednou stála tváří v tvář skutečně masovým protestům a teprve uvažovala, jak na ně reagovat, po téměř třítýdenním ruském vánočně-novoročním lenošení, kdy opozice viditelně ztratila tempo a důraz, pragmaticky uvažující ruský premiér a příští prezident znovu nastoupil. V sérii šesti velkých článků, jimiž postupně v týdenních intervalech obšťastnil šest velkých moskevských listů, nasliboval všechno, co se lidu slíbit dá – až přitom zapomněl, že zhruba totéž sliboval i při svém nástupu v roce 2000 a pak o čtyři roky později znovu, aniž kterýkoli ze svých slibů opravdu do důsledku splnil. K této sérii statí připojil i bojovnou rétoriku, v níž si tolik libuje a v níž se nebojí užít výrazů a obrazů velmi drsných. Opřít se také v každém případě mohl o zvýšení životní úrovně značné části Rusů za dobu své vlády, i když na tom velkou zásluhu nenese – ale to bychom opakovali, co bylo o světových cenách energetických surovin a Rusku řečeno už mnohokrát…

Připočteme-li k tomu všemu jeho naprostou nadvládu v televizním éteru, která s rovností mediálních šancí prezidentských kandidátů neměla nic společného, a také sklon značné části ruského obyvatelstva k obdivování autoritativního způsobu vlády, jsou důvody jasného Putinova prezidentského vítězství nasnadě.

Máme-li hodnotit výsledky dalších čtyř kandidátů, pak nejlépe opravdu dopadl Michail Prochorov. Ten má ve svých 46 letech politickou budoucnost před sebou, a pokud se dokáže zbavit pověsti kremelského projektu, tedy muže, který na sebe měl jen strhnout protestní hlasy, a pokud vybuduje novou patrně středopravou stranu, ještě o něm uslyšíme. Ostatní tři kandidáti včetně Gennadije Zjuganova, který získal celou šestinu hlasů, mají svůj politický zenit naopak dávno za sebou a dá se očekávat, že v příštích parlamentních volbách v roce 2016 či prezidentských o dva roky později už je neuvidíme. Což je další okolnost, hovořící v Prochorovův prospěch. Teď jde jen o to, aby nepodlehl svodům, jež by Putin mohl nabídnout, například v podobě premiérského křesla.

Podle tvrzení opozice byly i tyto volby poznamenány manipulacemi a falzifikacemi, například svozy nastrčených osob s voličskými průkazy, hlasujících na různých místech i několikrát, či vhazováním celých balíků volebních lístků přímo ve volebních místnostech. Oficiální místa podobné případy připouštějí, ale poukazují na nákladný kamerový systém, instalovaný ve většině volebních místností a říkají, že vliv takovýchto okolností na konečný výsledek byl minimální.

Faktem je, že hlavní zárukou Putinova vítězství byl opět tzv. obyčejný člověk, jehož všeobecný obzor i politické reference utvářejí vysoce profesionální manipulativní programy celostátních televizí. Pokud bude tento stav a relativní ekonomická stabilita pokračovat, Putin se zřejmě nemá čeho bát. To se ale podle názoru zdejších politologů může zcela nečekaně a rychle změnit. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.