V hledáčku policie se od loňského března postupně ocitli kromě úředníků i všichni tři po sobě jdoucí ředitelé dotačního úřadu ROP Severozápad, z nichž jeden Petr Kušnierz byl za korupci - zatím nepravomocně - odsouzen k sedmi a půl letům vězení.

Zneužívání evropských peněz na severu Čech je jen dalším kamínkem v regionální korupční mozaice, která prokazatelně zasáhla už půlku republiky: kromě Ústeckého a Karlovarského kraje i kraj Plzeňský a střední a jižní Čechy. Masivní podezření se ale vznáší i nad řadou projektů, realizovaných přes ministerstva. A protože mechanismus čerpání evropských dotací probíhá tak, že v Česku schválené projekty předfinancovává zdejší státní pokladna a teprve následně se tyto výdaje předkládají do Bruselu k proplacení, reálně hrozí, že část z nich ministerstvo financí už neuvidí.

O to by se zvýšil státní dluh. Zda s tím vláda už více méně počítá, a i proto teď prosazuje v parlamentu zvýšení daní, ač jí to může zlomit vaz, je otázka. Ale od věci taková úvaha nejspíš není.

Paralelně ovšem probíhá na politické scéně i v tisku diskuse o eurodotacích jako takových. A přitom se objevuje - a jak se zdá dokonce sílí - i názor, že jde údajně o systém špatný z principu: jednak prý přímo vybízí k rozkrádání a k nesmyslným investicím, jelikož vystavuje chudáky úředníky a politiky v jednom kuse neodolatelnému pokušení. A protože skandály vyplouvají na povrch a otřásají politickou scénou, jsou peníze z Bruselu prý především nástrojem k podrývání stability demokracie. Líp by nám údajně bylo bez nich.

Myšlenkové konstrukce tohoto druhu ovšem fatálně zaměňují příčiny a následky. Pomoci někdejšímu východnímu bloku s rekonstrukcí ekonomiky a s politickými reformami se dohodli ministři EU v červenci 1989. A to na základě změn, které v té době probíhaly v Polsku a v Maďarsku. Odtud i název prvního dotačního programu Phare - což byla jednak zkratka dlouhého anglického názvu, ale i slovo, které znamená ve francouzštině „maják“.

Záhy byla tato pomoc rozšířena i na další země ve východní části Evropy. Fond Phare se stal prvním finančním nástrojem integrace kontinentu po pádu železné opony. Soustředil se na pomoc příhraničním regionům, ale i na dopravu, infrastrukturu a na životní prostředí, a v druhé fázi, od konce 90. let, na podporu příprav na členství v EU. Žádosti o financování jednotlivých projektů se tenkrát schvalovaly přímo v Bruselu a ČR s jejich čerpáním kupodivu problémy neměla: podařilo se jí tehdy využít - a to smysluplně a bez závažnějších korupčních zádrhelů - přes 90 procent všech prostředků, které pro ni Brusel vyčlenil.

Potíže nastaly teprve po vstupu ČR do EU: oněch 764 miliard korun na období 2007 až 2013, které Brusel pro Prahu reservoval ve fondu soudržnosti, mělo ČR pomoci dohonit bohatší evropské regiony. Kamenem úrazu ale bylo, že se o použití dotací tentokrát už nerozhodovalo v Bruselu, ale na domácí půdě.

Sice se tak mělo dít podle dotačních zásad Unie - a z programu Phare byly dokonce financovány i dvě zdejší implementační agentury, které to měly zaručit, ale na korupční potenciál zdejších „šibalů“ byly evidentně krátké. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že 764 miliard integrační pomoci z Bruselu mělo být obdobou poválečného Marshallova plánu, na němž západní Evropa založila před půl stoletím svou prosperitu a jehož se ČR na nátlak Moskvy tehdy musela vzdát. Jak jsme s touto příležitostí naložili, je jiná věc. Naše věc. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele