Jak by se postavili k eventualitě, že by měli jmenovat vládu, v níž by byli také komunisté: tahle otázka jim byla, je a bude kladena stále častěji. Jan Fischer, jehož vyhlídky na vítězství v boji o Hrad jsou toho času zřejmě největší, má jasno: v posledních týdnech prohlašuje v médiích, že by prý komunisty do vlády rozhodně nepustil. Jak to formuloval v dnešní MFD, považuje jejich stranu za extremistickou, jelikož se „nevyrovnala se základním zahraničně politických ukotvením této země, má vysoce negativní postoj k EU, k NATO a k působení našich (vojenských) misí.“

Dodejme, že by byl Fischerův nesmiřitelný postoj podstatně věrohodnější, kdyby neměl ve svém životopisu, a to od roku 1980 do roku 1989, členství v předlistopadové KSČ. Tedy ve straně, kterou v roce 1993 prohlásil český parlament zákonem za zločineckou organizaci s tím, že za způsob vlády v naší zemi byli od roku 1948 do roku 1989 odpovědni nejen její vedoucí funkcionáři, ale i všichni její členové. Tedy i ti, kteří dneska tvrdí, že byli tzv. „u komunistů“, protože chtěli jen dělat svou práci. Což není nic jiného, jak dobře vědí pamětníci, než eufemistický opis jejich kariérismu.

Zajímavé v této souvislosti je, že na obdobnou otázku, zda by jmenoval vládu s přímou nebo deklarovanou podporou KSČM, odpovídal Jan Fischer v květnu tohoto roku, kdy mu ji položily Hospodářské noviny, podstatně zdrženlivěji: „Jako prezident republiky bych ctil ústavu a své pravomoci bych důsledně využíval v zájmu občanů naší země,“ mlžil tehdy Jan Fischer. A pokračoval: „Před jmenováním nového premiéra bych se zajímal, jakým způsobem si hodlá zajistit sněmovní většinu. A zasadil bych se o to, aby podpora vlády byla založena na politických stranách vyznávajících hodnoty demokracie, svobody a ochrany lidských práv.“

Za zaznamenání stojí, že v tehdejší anketě HN odpovídali ještě další čtyři prezidentští kandidáti, z nichž ale jako jediná vyvodila ze své odpovědi osobní konsekvenci Zuzana Roithová: řekla, že by se snažila přímé či tiché účasti komunistů ve vládě předejít trpělivým vyjednáváním s parlamentními stranami. Ale dodala: „Kdybych tento úkol nezvládla, rezignovala bych. Vede mne k tomu můj respekt k naší těžce zaplacené historické zkušenosti.“ Pro úplnost dodejme, že zatímco Přemysl Sobotka odpověděl HN stručným „ne“ a Miloš Zeman „ano“, uvedl Karel Schwarzenberg, že „není-li možná jiná koalice, tak se tomu nelze vyhnout“.

Zbývá dodat, že mezi ústavními odborníky není dodnes jasno, zda by prezident, v jehož ústavní pravomoci je jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh pak i ministry, vůbec směl vládu s účastí či podporou komunistů odmítnout, nebo ne. Spor se rozpoutal poté, co svého času nechtěl Václav Klaus jmenovat Stanislava Grosse premiérem, dokud mu nepřinese podpisy 101 nekomunistických poslanců, ochotných jeho vládu podporovat. Což Gross tehdy nakonec udělal. Otázka je, jak by se zachoval nynější předseda ČSSD Sobotka. Spor o výklad ústavy ohledně pravomocí prezidenta při jmenování vlády není v žádném případě u konce. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele