Ta nejpodstatnější ingredience se ovšem změnila zásadně: dnešní oficiální struktury už jiné názory nepotlačují. Zato je ale místo demokratické diskuse a hledání konsenzu bohorovně ignorují.

Jak uvedl předseda německého svazu ochrany přírody Hubert Weiger, pravidelná výměna informací, dojednaná mezi bavorským a českým ministrem životního prostředí v rámci úsilí o evropské pásmo chráněné přírody, táhnoucí se od severu na jih kontinentu, jehož těžištěm má být území šumavského a bavorského národního parku, se nekoná už rok, protože český ministr životního prostředí Chalupa údajně „nemá na schůzku čas“. Po zdejší výměně vlády v roce 2010 stagnuje i dříve dobrá přeshraniční spolupráce obou parků. Od oboustranných závazků z roku 1999 a 2005, o nichž premiér Nečas svůj bavorský protějšek několikrát ujistil, že je jeho vláda bude dodržovat, česká strana ve skutečnosti obsahově ustupuje: Chalupův návrh zákona o NP Šumava hodlá bezzásahové území na české straně de facto zmenšit, protože zákaz kácet kůrovcem napadené stromy má platit už jen na 22 procentech rozlohy parku, zatímco při předloňském kácení za ředitele Stráského bylo přísně chráněných ještě 26 procent jeho plochy.

Kromě toho už nemá být rozvoj turistiky podřízen ochraně přírody a v návrhu chybí i pravidla, jimiž by se měly řídit v NP nové stavby. S výhledem do roku 2057 by se divočina měla na Šumavě sice podle Chalupova plánu rozrůst na 35 procent NP - ovšem Česko se už před jedenácti lety zavázalo rozšířit ji na polovinu, a to do roku 2030. Pokud bude zákon v současné podobě přijat, hrozí Šumavě vyškrtnutí ze seznamu mezinárodně uznávaných parků.

Před tím hosté z Bavorska českou vládu naléhavě varovali: podle nich jsou především v okrajových oblastech investice do národních parků tím nejlepším, co mohou vlády pro jejich rozvoj udělat. Místní lidé se místo kácení, které dnes ale stejně už dělají těžařské stroje, musejí přeorientovat na služby v turistickém ruchu nebo na manuální práce v rámci provozu parku. Podle bavorských zkušeností rozvoj NP pracovní místa naopak vytváří, a to řádově po stovkách. Také omlazování lesa po kůrovcových kalamitách postupuje mnohem rychleji, účinněji a v neposlední řadě zadarmo, když se přenechá přírodě.

Do deseti, patnácti let je na místě uschlého lesa mlází, hustější a co do druhů stromů, rostlin i živočichů mnohem rozmanitější než dřív. Jen je třeba mít trpělivost. Ale, jak zdůrazňuje Hans Bibelriether, zakladatel NP Bavorský les a mezinárodní autorita v ochraně přírody, také odvahu zbavit se schematické představy, jak má vypadat les: to, co si pod tím jako Středoevropané obvykle představujeme, není divočina, ale člověkem přetvořená, kulturní krajina. „Já sám jsem lesník,“ říká Bibelriether, „a trvalo mi dobrých deset let, než mi došlo, že les roste i beze mě. A mnohem líp, než kdybych se do toho přírodě montoval.“ Podle Hanse Bibelriethera bude pro městského člověka divoká příroda stále atraktivnější. Návštěvníkům je ovšem třeba vytvořit takové podmínky a příležitosti, aby mohli velkolepou přírodu obdivovat zblízka. To znamená pustit je i hluboko do lesů a věnovat se jim.

Nutno dodat, že tohle na bavorské straně Šumavy umějí podstatně líp než na české, kde mají turisté nezřídka pocit, že NP je spíš pro tetřevy než pro lidi. Zdejším politikům se to hodí: mohou jít na ruku těžařským firmám a developerům, aniž by se museli obávat, že se veřejnost vzbouří. Na Šumavě tak pomalu ale jistě roste nová železná opona: tentokrát mentální.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele