Ne proto, aby – jak ujistila odborářská činovnice Radka Sokolová – „vyházeli současné zaměstnance a politiky“, ale proto, aby v prostorách ministerských budov „prezentovali své požadavky“ po zastavení reforem a odstoupení vlády.  

Teoreticky souzní s těmito požadavky tři ze čtyř zdejších obyvatel. Tak to alespoň vyplynulo z posledního výzkumu agentury STEM. Vře to evidentně i ve skupině tradičních příznivců vládních reforem, tedy mezi mladšími lidmi s vysokoškolským vzděláním: i tam už je proti současným reformním krokům vlády každý druhý. Zároveň je ovšem podle agentury STEM 74 procent obyvatel přesvědčeno, že jsou zásadní reformy v sociální, zdravotní a daňové oblasti nezbytné. Což je dokonce o něco málo víc respondentů než loni.  

Paradox je to ovšem jen na první pohled: většině lidí je samozřejmě jasné, že nad poměry si nelze žít dlouho. Když je hluboko do kapsy, nezbývá než šetřit, ví každý soudný člověk z vlastní domácnosti.  

Zrovna tak ale každý ví, že je ze všeho nejdřív třeba se porozhlédnout, zda někde neutíkají peníze zbytečně. A tady vláda zdaleka neplní očekávání, která svými volebními hesly o boji proti korupci sama tak dlouho živila. Skandály, které se mezitím provalily, svědčí bohužel výmluvně o tom, že to nikdy nemohla myslet vážně.  

Olej do ohně protestů přilévá ale především to, že se tady reformy realizují bez špetky sociálního cítění. Finanční spoluúčast studentů ve formě zápisného, když už ministr Dobeš couvl svého času se školným, se například zatím plánuje bez kompenzací pro sociálně slabé studenty a je otázka, co myslel nový ministr školství svou poznámkou, že si nejdřív nechá „udělat analýzu sociálních dopadů“. Zrovna tak se má plošně seškrtat valorizace důchodů na třetinu, aniž by někdo ve vládě uvažoval o tom, co to udělá se skupinou těch nejpotřebnějších. Což jsou většinou osamělé ženy, které si za komunismu nemohly na slušný důchod ani vydělat, ani si na stará kolena něco našetřit. Jejich průměrná penze je dneska ve srovnání s muži zhruba poloviční.  

Podle mezinárodních statistik patří ČR sice k zemím, kde jsou senioři chudobou ohroženi nejméně, ale to je do značné míry optický klam: podle definice Eurostatu se to vypočítává tak, že se pod hranicí chudoby ocitne automaticky každý, kdo bere míň než 60 procent průměrné střední čisté mzdy v té které zemi. U nás ovšem dosáhnou na tuhle statistickou metu „zprůměrovaní“ senioři jen tak tak. Což znamená, že jakmile přestanou důchody růst stejným tempem jako ceny a mzdy, počet chudých důchodců se u nás rázem zvýší.  

Zkrácená valorizace odkáže do říše bájí i loňské ujišťování ministra Drábka, že dopady tzv. malé důchodové reformy, v jejímž důsledku se 70 procentům penzistů snížil příjem, smaže valorizace důchodů.  

Jsou to tyto nesplněné sliby, je to tahle sociální bezohlednost vůči postiženým a potřebným, co žene lidi do ulic. Nikoli odpor k reformám jako takovým.

Publikováno se souhlasem vydavatele.