Vzpomenu si na tuhle scénu vždycky, když se blíží 21. srpen. Co asi říká tohle výročí dnešním čtyřicátníkům? Je to pro ně minulost stejně tak vzdálená, jako byla tenkrát pro mě druhá světová? V časech mého dětství, v 50. letech, zdegenerovala německá okupace, aspoň mi to tenkrát tak připadalo, především do kulisy režimní propagandy proti údajným revanšistům, co řinčí zbraněmi na hranicích s Bavorskem. Reálný život byl jinde. V cihelně, kde matka dřela, aby nás uživila, když jí komunisti znárodnili skrovnou krejčovskou živnost.  

V kriminále, z něhož vyšel otec po osmi letech na podmínku za diversantskou činnost a nikde ho nechtěli zaměstnat. Takže jsme doma žili v neustálých obavách, že tam skončí jako příživník znovu. Ve škole, kde se naše soudružka učitelka vypořádala se Stalinovým kultem tak, že nám nařídila, ať si v básničkách přepíšeme Stalin na Lenin. S tím, že se to taky rýmuje.  

Dnešní čtyřicátníci se narodili do doby, kdy Stalin ožil. Ne v pomnících nebo na obrazech, ale v normalizační ideologii, založené na psychoteroru a na strachu. O holý život šlo sice už jen výjimečně, ale o to víc o existenci. Zažili rodiče, kterým režim zlomil páteř, protože je kvůli kariéře a vzdělání jejich dětí donutil veřejně prohlásit, že tady okupanti v srpnu 68 nepřeválcovali autentický pokus o obrodu svobody a demokracie, ale kontrarevoluci. A zažili především, stejně jako jejich rodiče v letech padesátých, že něco jiného se říká doma a něco jiného ve škole.  

Když jim bylo dvacet, měli toho dost a vyšli do ulic. Brzy zvonil na náměstích klíči celý národ. Jejich rodiče s nereálnými nadějemi, že teď, když komunismus padl, půjde už všechno samo. Jejich prarodiče s nadšením, že se přece jen dočkali svobody. Co svoboda obnáší, že to není žádný daný stav, ale neustálý boj o ni, ale z vlastní zkušenosti věděl ale už jen málokdo. A skoro nikdo si nepamatoval, jak to vlastně za té bájné Masarykovy první republiky doopravdy vypadalo.  

Tím snáz vznikaly mýty. A to nejen o první republice, ale i o srpnu 68 a o následné normalizaci. Dnešní čtyřicátníci tak nezřídka od svých rodičů, zrazených tehdejšími vůdci pražského jara, slyšeli, že to tenkrát byla všechno jen taková šaráda v politbyru, a že reformní komunisti byli kariéristi, kteří nedohlédli důsledky svých činů a lidi si pak tady následky museli odžít. Ti, kteří neemigrovali, odešli do emigrace vnitřní. Opevnili se ve skupinkách svých přátel a známých, zvelebovali své chaty a chalupy. Petr Pithart pojmenoval tohle období, ve kterém dnešní čtyřicátníci dospívali, první velkou vlnou privatizace. Lidé privatizovali své životy, rezignovali na veřejnou aktivitu, přestali sledovat politiku.  

Problém ovšem je, že jejich děti to po nich dělají dodnes. A že přejaly od svých rodičů i návyk spoléhat se nikoli na vlastní schopnosti, ale na styky a známosti. A tohle předávají i vlastním dětem.  

Podle nedávných sociologických průzkumů považuje generace dnešních patnáctiletých za hlavní předpoklad k úspěšnému životu především správné konexe. Srpnová okupace před 44 lety může připadat většině dnešní společnosti stejně vzdálená jako třicetiletá válka. S jejími důsledky ale žijeme dodnes.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele