Za hranicemi to kupodivu věděli od prvního okamžiku. Věděl to bavorský taxikář, když mi někdy na začátku 90. let vysvětloval, proč nám Čechům toho Havla tolik závidí: „Víte“, řekl mi tenkrát, „ten váš prezident je tak věrohodný jako člověk, že se mu dá věřit i to, co říká jako politik“.

Věděl to zrovna tak i francouzský novinář, který mi o pár let později, na závěr jedné své pracovní návštěvy v Praze, na rovinu řekl, že až nám ten Havel zemře, neštěkne po Česku v zahraničí pes. Protože se o naši zem venku zajímají jen proto, že v jejím čele stojí tak výjimečná osobnost.

S určitou dávkou sarkasmu by se dalo konstatovat, že chování obou Havlových následníků za takových okolností nepřekvapuje: být poměřován tak vysokou laťkou mohou jedinci s přebujelým egem vydržet jedině, když Havlovo dědictví systematicky podrývají. Ten první to dělal deset let na Hradě programově, tomu nynějšímu se to daří s každou další vulgaritou, kterou vypustí z úst, zcela spontánně.

Václav Havel tušil, co přijde. A nebylo mu to jedno. Ne kvůli sobě samému. Nebylo mu to jedno kvůli téhle zemi. Vím to bezpečně: snad při každém z těch mnoha interview, která jsem měla možnost s Václavem Havlem dělat v době jeho prezidentování, zněla totiž jedna z mých otázek, zda existuje něco, co se mu nepovedlo, čeho lituje. Na což vždycky odpovídal, že ano. Ale že nebude prozrazovat, co to je, protože to si novináři musejí zjistit sami.

Teprve krátce předtím, než zemřel, mi mimo mikrofon řekl, čeho lituje nejvíc. Totiž, že toho Klause, když tenkrát v listopadu 89 přišel do Občanského fóra, nevyhodil ze dveří. To by nebylo nic platné, podotkla jsem. Vlezl by tam oknem. Asi ano, odpověděl. Ale necítil bych se odpovědný za to, že jsem mu při jeho nástupu do politiky - byť nechtěně - asistoval.

Naplnění svých nejčernějších obav, totiž Klausovy amnestie z ledna 2013, se Václav Havel už nedožil. Naštěstí. Trápil by se ještě víc. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.