Rozšířím to. Měli jsme i Procházku, Mašlonku, Zelenaye, Malinu, Poláka a Holubce, všechny to reportéry, kteří mimo znalosti sportovní matérie, jež byla jejich chlebem nejvezdejším, ovládali skvěle i své mateřské jazyky, nekoktali, nezadrhovali se v řeči, nemluvili zbytečně, vyjadřovali se téměř vybraně, takže řecká zásada kalokagathie, to je spojení krásy těla (a sportu) a krásy ducha (a jazyka) se v přeneseném smyslu slova uplatňovala i ve sportovním reportérství. Národ své reportéry miloval, obdivoval je a sportovní reportáž bývala i prožitkem kulturním, což začalo brát poněkud za své, když kdosi vymyslel, že by bylo prospěšné, kdyby se vedle vyškolených reportérů posazovali k mikrofonu i bývalí sportovci, fotbalisté, hokejisté atd.

V některých případech to nebylo a není na škodu, to např. když se k mikrofonu postavil bývalý fotbalista Slavie Hyský, kterému české vyjadřování nedělá potíže ani náhodou, ale – bohužel - ten teď sedí jen ve sportovním studiu ČT v Praze a v Moskvě funguje další bývalý fotbalový hráč, který se sice (hlavně odborně) snaží, ale dar jasného a čistého vyjadřování mu prostě dán nebyl.

K lítosti všech, kteří by ke krásnému sportu rádi ocenili i krásné slovo.

Lubomír Man