A když se mu ho v dostatečné míře ať už od jednotlivce, skupiny či státu nedostává, řádí, jak koncem října 2015 řádil až téměř k požadavku vypovězení války Česka Rusku. A to za ten hřích, že si pracovníci moskevského letiště Šeremeťjevo, poté co zjistili, že na palubě letadla je víc osob, ne je uvedeno na celní soupisce, dovolili na pět hodin zdržet parlamentní delegaci, mířící právě pod vedením tohoto muže do Uljanovska.

Něco takového, a to navíc od Rusů, považoval ovšem onen muž nikoli za úřední výkon, či za jeho přebujelý byrokratický úlet, ale vzal věc jako útok ruských mužiků na svůj majestát. A řádil a stěžoval si na nevědomé a surové Rusy s takovou vehemencí, že kdyby tehdy záleželo jen na něm, ocitl by se svět nejpravděpodobněji ve stejné krizi, jakou byla krize karibská z října 1962.

Tragická a nebezpečná figura, řeknete si, a současně vás uklidní, že ta figura snad už nikdy nebude mít příležitost chrlit oheň, jakou měla tehdy v roce 2015 na moskevském letišti. Což ovšem, bohužel, platí jen pokud nevezmeme v úvahu současný problém s kádry. Nejsou lidi na stavbách, ale nejsou lidi ani v politických stranách. A tak když se v jedné z těch stran uvažovalo, z kterého Honzy či Vaška bychom v nové vládě mohli udělat nového ministra školství, došlo se k závěru, že dosavadní praxe bývalého učitele zeměpisu a matematiky na základní škole je pro tuhle funkci jak ušitá.

A tak ten, který tak křečovitě touží po uznání, se jakoby v jakémsi fantastickém snu ocitne na prahu hlavní místnosti ministerstva, které kdysi bývalo považováno za nejfestovnější výspu národní vzdělanosti, a z tohoto titulu bývali do jeho čela povolování lidé z národa i z vlády nejduchovnější. Lidé s přirozenou autoritou, zkrátka takoví, kteří když promluví, ostatní ztichnou. Postavy, jakou např. byl politik, novinář, právník, vysokoškolský pedagog, nositel Řádu Tomáše Masaryka, ministr školství v letech 1946-48 ve vládě obnovené Československé republiky a populární komentátor českého rozhlasu BBC z Lodýna JUDr. Jaroslav Stránský.

A teď vykloňme, prosím, oblouk od toho, co bylo, k tomu, co je. Dejme si k sobě dílo ministra bývalého a dílo ministra budoucího, a přiložme vedle sebe i fotografie obou těchto mužů. Sledujme rysy jejich tváří, a s vědomím, že po čtyřicítce, si za ně už můžeme sami, zaplačme všichni společně nad tím, kam až jsme dodneška došli.

A to, bohužel, nejen na ministerstvu školství.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele