A ten dojem ve vás zesílí, když si přečtete, co povídá, když třeba vycestuje na Ukrajinu. Dobře už znáte všechny lži, které o Ukrajině a Rusku napsaly americké neokonzervativní hyeny New York Timesy nebo Washington Post, jak je nazval P.C.Roberts, a teď, když čtete Petříčkova vyjádření z Kyjeva, žasnete nad tím, že český člověk dokáže tyhlety nenávistné protiruské fantasmagorie ještě vystupňovat. A to stále s tím svým jakoby nevinným, ale i mírně výsměšným úsměvem, který jako by do okolí vysílal následující vzkaz: Ani zbla mi nezáleží na tom, co si o mých řečech myslíte, protože já vím jedno. Stojí za nimi a proto i za mnou moc. A proto si říkám, co chci a budu to říkat i nadále.  Můžete mi vlézt na záda.

A má svým způsobem pravdu. On nemusel žádnému odbornému kolegiu prokazovat, že je osobou pro úřad ministra vhodnou či přijatelnou, jemu stačilo, že si jej pro funkci vybrala jedna z vládních stran. Posadili ho do Černínského paláce a tam ho teď drží v jistém druhu karantény. Mezi lidi, zvláště pak mezi politické oponenty, ho v podstatě nepouštějí. Zvláště pak ne, jsou-li vedle kamer přítomny i mikrofony. V tom případě se na české půdě většinou jen usmívá, nebo mlčí. A můžete vzít jed na to, že i v budoucnu jej budou před politickou diskuzí jako před ohněm chránit, protože ta by byla zhoubou nejen pro něj, ale i pro celou naši současnou zahraniční politiku. Takže nečekejte, že ho např. redaktor Moravec pozve do ČT a posadí proti němu např. Zdeňka Zbořila, či Stanislava Novotného, či Václava Umlaufa nebo Petra Žantovského. Protože kdyby to udělali, národ by viděl, že král je nahý. A nejen on.

Lubomír Man