Cožpak to nebylo vměšování do záležitosti cizí země tak obludné, že nad ním musely zblednout závistí i všechny předválečné zločiny Třetí říše? Cožpak celý svět, ze strany válečníků USA zvyklý už na ledacos, neměl při pohledu na tuhle zlolajnost povstat a volat: ne, tohle už jde přes míru, to je cesta do pekel, zažeňte ďábla zpět do díry? Cožpak právě tenhle akt nerozpoutal řetěz dalších událostí, ke kterým by nebylo nikdy došlo, nebýt tohoto iniciačního záškodnického činu proti mezinárodnímu právu, Chartě OSN a základnímu smyslu pro právo a spravedlnost? Nemělo se tedy už v okamžiku, kdy se rozhoříval Majdan, volat po mezinárodních sankcích proti zemi, která za zločinem stála, a když už požár vzplál, dál přilévala potěšeně olej do plamenů?

Ale my jsme ve dnech poté spatřili pravý opak. Západní svět včetně Evropy, jako by pocítil touhu vyzkoušet, jak daleko lze ještě posunout hranici absurdity, vyhlásily sankce nikoliv proti zemi, která požár v Kyjevě rozpoutala, ale té, v níž má, jak prohlásil Henry Kissinger, ten pravý washingtonský spektákl teprve vypuknout. Protože Majdan nebyl než pouhou generální zkouškou na něj...

Vymknuta z kloubů tak doba překonala dosavadní divy šílenosti, Washington pískl, její pochop EU zrazil paty a sankce proti Rusku byly na světě. Ty paty srazila pochopitelně i česká vláda (jsme přece teď už součástí Evropy a podle toho se musíme též chovat, že pane Zaorálku?), kterýmžto činem na sebe nabalila hanbu, která potřísnila nejen ji, ale celý národ a též každého z nás zvlášť. Protože není na světě činu hanebnějšího, než přidat ránu na tělo otloutánka proto, že do něj přece mažou všichni. A tak nemohu jinak než sám za sebe prohlásit: za tento čin vlády se jako Čech a jako občan státu, který sankce proti Rusku vyhlásil, hluboce stydím, takovouto morálně vadnou vládou pohrdám, a jako jedinou cestu pro ni zpět na cestu cti vidím v tom, když nespravedlié sankce proti nespravedlivě perzekvovanému Rusku odvolá.

Ani akce NATO a ani akce EU nejsou – pokud vím – pro jejich členy povinné, a i kdyby byly; cožpak už pro nás neplatí, že je důstojnější ve cti tlít, než jak rab žít? Což platí samozřejmě i pro národ, toužící po životě v důstojnosti. A ne po tom, být rabem.

Publikováno se souhlasem vydavatele