Pravda, pohybuje se pomaleji než tehdy, ale to na konturách toho stínu není znát. Umělecký dojem zůstává tedy neporušen a můj stín je ke mně ostatně milostivý i v jiných ohledech. Není na něm např. vidět, že mé nohy, které v nejranějším dětství tvořily písmeno O, pak se prý díky rybímu tuku srovnaly, ale teď, bohužel, kreslí to nepěkné O znovu. Ale tohle ten můj stín, jak já jej mohu sledovat, nezobrazuje, protože vždycky, a to bůhví proč, na mě při jeho pozorování svítí slunce ze strany a nikdy ne za zády. Linie postavy zůstává tedy stejně útěšlivá, jak vžycky byla, a to včetně stínu hlavy, který se ani v nejmenším nezajímá o obě časem vzniklé lysiny nad mým čelem a káru z bláta vytahuje prostě tím, že řídký ostrůvek vlasů, který se mezi těmi lysinami udržel, zobrazuje jako vlasovou houštinu. Takže i ta hlava zůstává stále dvacetiletá, jako kdysi byla, a já přemýšlím nad tím, proč tohle všechno pro mě tenhle můj stín dělá? Proč tím že mě zobrazuje jen jakoby v hrubé kontuře, mi dává iluzi stále přetrvávajícho mládí, kterou je, jak jsem zjistil, možno ještě dále přiživovat tím, že po každé, kdy to počasí jen trochu umožní, vyrazíte na procházku v krátkých kalhotách.

To už pak jste mladík a dokonce i chlapec ve všem všudy, čímž toto své pojednání rychle končím a spěchám ven. Jsou už totiž čtyři hodiny odpoledne a za chvilku bude po slunku veta.

Lubomír Man