„Pojďme se dívat na televizi“ navrhne dcera, třímající v rukách Magazín TV. „Čína – Říše středu na dvojce ČT. To by mohlo být dobré, ne? Co říkáte?“

Všichni jsme pro. Ano, sesedneme se kolem televizoru a bude to jako kdysi. Společně si zavzdycháme, společně se možná i zasmějeme, buď tomu na obrazovce, či tomu, co dá k dobru a k pořadu kdokoli z nás. Bude to prostě stará dobrá pohoda.

Zhasínáme a zapínáme televizor. Pořad už zřejmě několik minut běží, ale brzy se do něj vpravíme a hledíme na jednotlivé obrazy, jak se na monitoru střídají, doprovázené střídavě ženským a mužským hlasem. Avšak očekávaný společně prožívaný požitek ze sledovaného se jaksi odmítá dostavit. Lze to pozorovat i z toho, jak se občas některý z nás zvedne, z místnosti odejde, pak se zas vrátí a jakoby neochotně znovu zasedne, ale ještě přesvědčivější důkaz o tom, že se cosi z plánovaného zadrhlo, je skutečnost, že sedíme, civíme na obrazovku – a mlčíme všichni čtyři jako zařezaní.

A mlčíme z jednoduchého důvodu. Ještě stále si totiž v zájmu udržet si předchozí pohodu, odmítáme přiznat, že tenhle nápad sledovat Čínu – Říši středu se absolutně nepovedl. Ale nikdo z nás nechce zřejmě být škarohlídem, který to řekne jako první. A tak sedíme dál, hledíme na monitor, občas některý z nás, i když potlačovaně, ale přece jen hlasitě vzdechne, minuty běží, pořad je už asi ve třech čtvrtinách, když se syn náhle zvedne z křesla a rozhodným hlasem pronese: „Prokristapána, proč na to čumíme, vždyť to není nic jiného než politika“.

Jako by nám z ramen spadla tíha, která nás až dosud držela na místech, bouřlivě se synovým názorem souhlasíme, osvobozeně se zvedáme se ze svých míst a jdeme si tak zvaně po svých. Jen dcera, věrna svému nápadu, ještě u televizoru zůstává a po několika minutách, když už pořad končí, nám hlasitě od televizoru oznamuje: „Jo, víte, kdo to natočil? Febio Fest, čili Fero Fenič. Ten, co prosadil to letiště Václava Havla.“

Takže tomu pánovi moc děkujeme. Jak za to letiště, tak za ten náš čtvrteční rozpačitě zakončený večer. Jen tak dál a houšť a ještě tvrději, pane Feniči.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele