Marně jsem hledal definici třeba u naší eurokomisařky Jourové, která má ten svatý boj v EU zřejmě v náplni práce. Uznávám - mohl jsem se v těch tisícovkách stran nesrozumitelných textů, co plodí EU, přehlédnout. Marně jsem hledal definici také u vlády, která pro tyto účely zřídila dokonce samostatný web a vytvořila na Úřadu vlády služební místa. Našel jsem jen jakousi definici ve Wikipedii, a tak si dovolím ji ocitovat: "Dezinformace je lživá, klamná, falešná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek a názor jednotlivce, více osob či celé společnosti, tak aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravosti." Dezinformace má tedy (alespoň podle této definice) dvě roviny. Je informací, a to lživou (klamnou, falešnou). To však nestačí - má současně i svůj cíl, a to ovlivnit úsudek (názor) člověka či více lidí. Že by mohla ovlivnit celou společnost, raději nechám bez komentáře - nebyl by slušný.

Co je ale lživá informace? Zkusím zabrousit do historie. Úroveň lidského poznání kdysi dospěla k závěru, že Slunce a hvězdy se otáčejí kolem Země. Pak přišel Galileo Galilei a dokázal, že tomu tak není. Pravdivá informace musí obstát před důkazy opaku. K vymezení lži si dovolím použít knihu M. Scotta Pecka Nevyšlapanou cestou: "Existují dva druhy lží - bílé a černé. Černá lež je tvrzení, o němž víme, že je nepravdivé. Bílá lež je tvrzení, které sice samo o sobě nepravdivé není, ale podstatnou část pravdy vynechává. Taková lež ovšem nepřestává být lží a není o nic omluvitelnější než černá. Vláda, která pomocí cenzury před svým lidem zatajuje důležité informace, není o nic demokratičtější než ta, která hlásá nepravdy. Život v naprosté oddanosti k pravdě ale předpokládá přijímat nesouhlas jiných. Jediný způsob, jak si ověřit, že naše mapa (názor na svět, pozn. LŠ) platí, je vystavit ji kritice a ohrožení ze strany tvůrců ostatních map. A právě tak jako musí jedinec přijímat, a dokonce vítat nesouhlas se svou mapou skutečnosti a svým způsobem jednání, aby dospěl k větší moudrosti a výkonnosti, měly by i organizace (kam patří i stát a jeho orgány, pozn. LŠ) přijímat a vítat kritiku, jestliže chtějí zůstat životaschopné a progresivní."

Teď k té druhé rovině, tedy ovlivňování jiných lidí. Lze než konstatovat, že každá informace, poskytnutá druhému, je způsobilá toho druhého ovlivnit. Je-li poskytnuta ve veřejném prostoru (televize, rozhlas, internet apod.), je způsobilá ovlivnit více lidí. Jednoduché příklady. Rodiče ráno upozorní potomka, že je už půl osmé - potomek sebou musí hodit, aby přišel do školy včas. Podle předpovědi počasí má za dva dny pršet - zahrádkář si naplánuje sekání trávy na jiný den. Záleží samozřejmě na tom, zda informace je pravdivá, či je černou nebo bílou lží. Přisuzovat ale tomu druhému či druhým neschopnost rozlišit pravdu od lži představuje podle mého názoru naprosté znevážení jeho osobnosti. Tady jsme už ale v rovině poruch osobnosti takových přisuzovačů - zájemce o tuto problematiku odkazuji např. na knihu Hadi v oblecích autorů Hareho a Babiaka. Metodám ovlivňování jiných se podrobně věnoval František Koukolík v knize Vzpoura deprivantů (viz Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 236. díl - ZDE).