Pojem "právo" se používá zpravidla ve třech významech. Je jím jednak soubor právních předpisů (právní řád), dále právo něco konat či nekonat (oprávnění), a také pedagogická disciplína a rozlišení právních předpisů podle předmětu úpravy (např. trestní právo, správní právo, občanské právo, ústavní právo atd.). Zastavím se u prvních dvou.

Náš právní řád čítá cca 4.600 platných zákonů a 10.800 nařízení vlády a vyhlášek ministerstev a dalších ústředních úřadů. Poslanec Václav Klaus ml. nedávno poukázal na to, že asi 60 % zákonů pouze přejímá právní předpisy EU a transformuje je tak do našeho právního řádu. Takže (pokud dobře počítám) od r. 2010 dosud nám EU nadělila potřebu přijmout cca 600 zákonů, tedy průměrně 55 ročně resp. zhruba jeden každý týden. Ne dosti na tom. Kromě toho platí cca 1.700 mezinárodních smluv a odhadem asi 100.000 obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí a krajů. K tomu připočítejme ještě soudní (českou i unijní) judikaturu, která právní předpisy nejen vykládá, ale leckdy je dotváří.

V této právní - troufám si říci - džungli se obyčejný smrtelník vyznat nemůže a nevyznají se v ní ani právníci. Důkazem jsou např. v poslední době protichůdné názory na nouzový stav a opatření ke zvládnutí covidu. Právní řád více a více představuje cosi svébytného, odtrženého od života, odcizeného. Proč mi to vadí? Nelze dost dobře aplikovat princip, že neznalost zákona neomlouvá. Nelze dost dobře aplikovat princip rovnosti před zákonem. Nelze dost dobře aplikovat princip, že "bdělým svědčí právo" - těmi bdělými totiž bývají ti, kdo si mohou dovolit právníky hledající rafinované kličky ve prospěch svého klienta.

Vedle právního řádu ve společnosti působí souběžně i další systémy pravidel chování, vzpomenu zejména morálku a náboženská pravidla, platí ale i jiná pravidla, třeba ekonomická. Částečně se prolínají (náboženské nezabiješ a trestný čin vraždy a ublížení na zdraví), částečně stojí vedle sebe (náboženské a morální nepožádáš manželku bližního svého není právem sankcionováno), někdy ale taky stojí proti sobě (islámské mnohoženství či sňatek s nezletilým oproti zákazu takového jednání v našem právním řádu). Už Seneca řekl, že co nezakazuje zákon zakazuje mravnost. Vzpomínám v této souvislosti na řadu veřejně činných osob. Ti bez uzardění své jednání omlouvali tím, že jim to zákon nezakazuje a morálka je nezajímala.

Je pro mne nepřijatelné posuzovat kvalitu práva jen pomocí práva, tedy uvnitř jediného systému pravidel. Právo navíc není neměnné a dané provždy, musí reagovat na změny ve společnosti, ať již vyvolané jakkoliv. Náš právní řád nepočítal s tak závažnou a dlouhodobou situací, která vznikla epidemií koronaviru resp. covidu-19. Přesto jsou přijatá opatření právníky posuzována v rámci toho, co momentálně v právním řádu platí.

Ponaučení z historie jsem převzal z knihy Slavomíra Ravika Biblické příběhy. Vedle farizeů působili v biblických dobách v Izraeli zákoníci. Zpracovávali výklady Písma, rozvíjeli systémy zákazů a nařízení. Nakonec vytvořili nepřehlednou džungli, v níž se mohli orientovat jen příslušníci této elity. Přestali rozlišovat mezi podstatným a druhořadým, počali si zakládat na své znalosti Zákona, jako by již ve znalosti samé spočívala záruka čistoty a spravedlnosti. Svou učenost i pseudoučenost shromažďovali v komentářích. Ústředním principem se stal vztah k předpisům Zákona. Zákonodárství umožňovalo neuvěřitelné kličkování. Vražda vykonaná psem nebo vypuštěným hadem nebyla vraždou - vraždu totiž způsobilo zvíře a nikoliv člověk. Když devět ničemů utlouklo člověka, byli zproštěni viny, protože žádný z nich nezabil celého člověka. Tak zákoníci poutali celý život a současně hledali cesty, jak jej zase nejrafinovanějšími kličkami rozvázat. Pokud to připomíná dnešní právní stát a vládu práva nejde o podobnost náhodnou.

Pár slov k pojetí práva jako oprávnění. Máme celou řadu práv a svobod, dokonce na úrovni ústavního zákona (Listina základních práv a svobod). Opomíjí se však, že tato práva a svobody mají své meze a jejich nositelé mají také povinnosti. Svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého. A platí pravidlo nečiň druhému co nechceš aby činil tobě.

Blíží se volby do Poslanecké sněmovny. Za sebe pozorně sleduji jak se uchazeči o hlasy voličů staví k právu, právnímu státu a vládě práva. Zatím jsem větší zájem o nápravu nedobrého stavu nezaznamenal. Při volbách se tak budu řídit biblickým "Mené, mené, tekel, ú-parsín" (Da 5,25).