Tolik uznalých vět na adresu občanů od tolika osobností jsme už dlouho neslyšeli. Sotva bylo v sobotu odpoledne zřejmé, jak lidé rozdali karty pro druhé kolo přímé volby prezidenta, dostalo se jim děkovné kaskády. Od vítězů i poražených. Kandidáti včetně ostřílených politiků vědí, co se sluší a patří. K dokonalosti zbývá ještě maličkost. Aby si někteří, a dodejme: špičkoví politici, udělali jasno v pojmech.  

Jde o dvoupólové rozdělení na pravici a levici. Je s podivem, že jednoho a téhož politika můžeme najít v jedné i druhé škatulce. Zaleží na tom, kdo z politiků se ujme role rozhodčího. Tak jsme se v minulých dnech od Jiřího Dienstbiera dozvěděli, že Miloš Zeman je kandidátem pravicovým. On sám se ovšem profiluje jako kandidát levicový – a vymezuje se tak proti Karlu Schwarzenbergovi. Ten ovšem pravo-levé dělení považuje za zastaralé. Definuje sám sebe jako kandidáta konzervativní stranické formace. V očích prezidenta mu to ovšem moc platné není. Václav Klaus na víkendové Jizerské padesátce dal jasně na srozuměnou, že pan kníže je podle jeho soudu politik levicový.   

Máme tu tedy dilema. Koho jsme zvolili do druhého kola boje o Hrad? Dva kandidáty pravicové, jak to vidí Jiří Dienstbier? Nebo dva kandidáty na levici, jak můžeme dovodit ze slov odcházejícího prezidenta? Anebo jednoho vpravo a druhého vlevo, jak si dosud mysleli mnozí z nás? Ne že by na tom až tak záleželo – a vlastně nejde o kandidáty samotné. Ve hře je cosi víc.   

Politici si dnes a denně nárokují, abychom věřili, že to, co říkají je správné. Lidově: že je to to pravé ořechové. Jak jim v tom ale vyhovět, když o jedné a téže barvě jeden tvrdí, že je černá a druhý hovoří o bílé? Obě odpovědi pravdivé být nemohou. Nedokáží-li se shodnout na této zdánlivé maličkosti, kde mají občané jistotu, že se nemýlí v záležitostech podstatnějších? Proto je tak důležitý náš zdravý rozum a obyčejný selský úsudek.

Vyšlo na rozhlas.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.