Tak, jako se někdy za krásného letního rána v jediné nepatrné kapičce rosy odráží slunce i s oblohou, horami a širou okolní krajinou, tak se také může v jediné drobné zprávičce zalesknout víc, mnohem víc informací, než by si její autoři přáli.

Jako v tom nedávném drobném a v zásadě nezajímavém oznámení, že Česká armáda bude modernizovat dělostřelectvo. Přesněji řečeno houfnice. Protože prý zastaraly. A že není peněz nazbyt, tak se místo vytouženého, ale drahého nákupu moderních děl ráže 155 mm NATO, zmodernizují stávající samohybné houfnice DANA ráže 152 mm. Za jednu a půl miliardy...

No, a co má být, zeptá se běžný čtenář. Armáda si už pořídila i dražší hračky. A mávne rukou. Jenže... Ta banální zprávička otevírá znepokojivé otázky. O úkolech naší armády. O představách a záměrech velení NATO, potažmo i vyšších autorit. Jak to?

Něco málo k houfnicím

Ujasněme si, co je to ta houfnice a k čemu se používá.

Protože každá zbraň, jakkoli hrozivě vypadá, je v podstatě jen takový nástroj. Prostředek k provádění konkrétní činnosti. Některá zbraň je z tohoto pohledu "nářadím" víceúčelovým, univerzálnějším, jiná vysoce specializovaným. Proto jich má také každá slušná armáda ve výzbroji celou paletu. Od pušek po tanky, od raket po letadla. Podobně jako dobrý řemeslník má ve své brašně kopec nejrůznějšího nářadí. Protože, jak sami uznáte, není možné vrtat díry pilou, ani řezat prkna šroubovákem.

Ale zpět k těm houfnicím. To je nějaké dělo, řekne laik. A má v zásadě pravdu. Je to dělo. Jenže dělo vysoce specializované. Na rozdíl od kanonu, který střílí přímo na cíl - asi tak, jako se z pušky pálí na terč - má houfnice úplně odlišné použití. Střílí vzhůru, pod velikým úhlem. Zdánlivě kamsi k nebi. Její granáty opisují vysokánskou křivku a k zemi dopadají shůry. K čemu to může být dobré?

Dá se tak střílet "za obzor". Za kopec, terénní vyvýšeninu, za les a taky třeba do zákopů. Na rozdíl od kanonu. Kanonová střela letí přímo a zákop buď neškodně přeletí, anebo (stejně neškodně) třískne do hlíny kousek před ním. Pěchota v zákopu ukrytá se jen přikrčí. Ovšem houfnicový granát, to je něco jiného. Ten dopadá shora, a když se dobře zaměří...

Z toho vyplývá i důvod, proč byly houfnice vyvinuty. Mají 3 hlavní úkoly: boj s dělostřelectvem protivníka, kdy jejich granáty dopadají na vzdálené nepřátelské baterie kdesi za obzorem; ničení uskupení vojsk, kdy pálí do vzdáleného lesíka, kde je tušena jakási jednotka nepřítele, shromážděná k útoku - a tu decimujeme shora dopadající tříštivou municí; a pak, hlavně, k prolamování nepřátelské obrany. Masivním ničením zakopaných sil. Předtím, než přijde "náš" útok.

Skutečný a fiktivní nepřítel

Tady už začíná každému svítat. My snad chceme na někoho útočit? Prolamovat zakopanou obranu nebo "umlčovat" dělostřelecké baterie protivníka? Kterého? Že by třeba soused Polák sedal na kůň, nebo že by Rakušák mobilizoval a pochodoval k hranici? To myslí páni generálové vážně? Že by fakt netušili povahu nebezpečí, které teď Evropu a naší republiku nejvíce ohrožuje? Nebo nesmějí tušit?

Proč se stále připravují na konvenční střetnutí s regulérní státní armádou protivníka disponující pěchotou, tanky, letadly a děly, když nás žádná taková neohrožuje? A po Evropě se přitom plíživě rozlézá dvoumiliónová masa vytrénovaných dobře živených mladých mužů vojenského věku - pravda, občas chatrně maskovaných skupinkami žen s dětmi - kteří se zcela zjevně rozmisťují v ekonomických a správních centrech evropských států - a své nepřátelství k nám a našemu světu se už ani nenamáhají skrývat.

Nevím proč, ale čím dál častěji se v této souvislosti vkrádá do hlavy myšlenka na Rusko. Na to Rusko, které prý zuřivě zbrojí a otevřeně hrozí, že už už vpadne do Pobaltí, potažmo do celé střední Evropy, aby obnovilo zašlou slávu bývalého Sovětského svazu. Na Rusko, co má být naším odvěkým, úhlavním a nesmiřitelným nepřítelem. Alespoň podle propagandistů mainstreamových médií a papalášů z EU i velení NATO. No a to Rusko je stát, který disponuje nejen děly, ale i pěchotou, která by při obraně svého území jistě budovala opevněné opěrné body. A ty se bez houfnic skutečně dobýt nedají...

Kdo tu chce válku?

Téhle pošetilé myšlence na válku s Ruskem se zdají nahrávat i další skutečnosti. Nedávno se třeba proslechlo, že skupinka poslanců (Jana Černochová, Ivan Gabal, Jan Hamáček, David Kádner, Martin Stropnický, Marek Ženíšek) připravuje změnu ústavního zákona o vysílání českých ozbrojených sil do zahraničí a o povolování využití území ČR pro operačně-taktické přesuny cizích vojsk, včetně poskytnutí území ČR pro cvičení cizích vojsk. Je prý nutné zajistit aby mohla vláda ČR dostatečně pružně reagovat na aktuální potřeby ČR, našich spojenců a taky prý zachraňovat naše občany, kdyby je někdo unesl...

Podstatou jejich návrhu je, že vyslání našich vojsk do zahraničí, průjezd cizích jednotek přes naše území, anebo vstup velikého kontingentu spojeneckých ozbrojených sil na naše území "ke cvičení" by povolovala pouze vláda a toto povolení by poté, dodatečně, prý "bez zbytečného odkladu", předložila poslancům ke schválení. Jenže mezi tím se může stát ledacos, že.

Navíc se zdá, že z tohohle poslaneckého návrhu nějak záhadně vypadla klauzule o obraně (své a spojenců) proti napadení. Kdo si přitom vzpomene na usilovné rozdávání "zastaralých" útočných pušek z armádních skladů všelikým spřáteleným bojovníkům v zahraničí, například na dary tisíců SA-58 a miliónů nábojů Kurdům (cestou USA) na počátku roku, nemůže zakrýt znepokojení. Nejde o to, kde ty kvéry skutečně skončily a komu posloužily. Jde o postupné a nenápadné vyprázdnění těch kdysi nedotknutelných zásob jednoduchých, účinných, spolehlivých a blbuvzdorných ručních zbraní, určených k obraně vlasti. Zbraní, jejichž použití zvládne jakýkoli normální chlap během půlhodinové instruktáže.

Takových bylo kdysi ve skladech okolo 800 tisíc. Tedy zhruba tolik, kolik bojeschopných mužů je schopen náš stát zmobilizovat v případě ohrožení. K nim náboje, maskáče... A teď tam není téměř nic. Pod neprůstřelnou záminkou modernizace. Ale člověk podezřívavý, a tomu nás režim po desetiletí učil, by mohl dojít k přesvědčení, že za vyprázdněním mobilizačních skladů může být i jakýsi postranní úmysl. Nebo obava. Že si někdo třeba vzpomněl, co proběhlo v Albánii na počátku devadesátých let, když se tamější lid vzbouřil a podobné sklady albánské armádě vyraboval.

Anebo se pleteme?

Takže si pojďme shrnout, co z těchto drobných, útržkovitých a zdánlivě nesouvisejících informací může vyplývat. Leckterý podezřívavý laik by díky nim mohl dojít k přesvědčení, že:

1) Generalita naší armády se (pod laskavým, otcovským vedením soudruhů z Bruselu a NATO) připravuje na klasickou, konvenční válku s plnohodnotnými ozbrojenými silami nějakého velkého státu. Se značnou pravděpodobností na válku útočnou.

2) Naši propagandisté usilovně sugerují obyvatelstvu pocit "ruské hrozby". Tedy v zásadě iracionální obavu z ohrožení státem, který vůči nám nevznáší žádné územní ani majetkové nároky, který má dostatek vlastních zdrojů i území, a který je od nás oddělen poměrně širokým bezpečnostním koridorem dalších zemí.

3) Někteří zákonodárci vynakládají značné, byť skryté úsilí, aby co nejvíce usnadnili výjezd našich vojáků do "přespolní", koaliční války v cizině.

4) Titíž se zároveň snaží co nejvíce zjednodušit průjezd a zejména pak "vstup" cizích vojsk na naše území. Přesto, že mezi staršími obyvateli ještě nezanikla vzpomínka na to, co takový "vstup" může znamenat...

5) Současně se titíž členové zákonodárného sboru pokoušejí vymanévrovat z rozhodování o "výjezdu", "průjezdu" a "vstupu" volené zástupce lidu této země.

6) Průběžně pak probíhá skrytá sabotáž obrany teritoria a plíživá "prevence" samoozbrojení obyvatelstva po případném vzbouření lidu.

Ale možná je to celé jen hloupé nedorozumění. Možná jen mysl nedouka nechápe hloubku a dosah strategického uvažování profesionálů. Třeba se naši generálové, i s těmi jejich houfnicemi, opravdu vážně a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí připravují na skutečnou hrozbu, která by mohla přijít už za pár let:

Na boj s jednou regulérní státní armádou. Na odražení invaze armády disponující tanky a děly bývalého Bundswehru, s narychlo zatřenými kříži. Vojsk Islámské spolkové džamahírie Džérmény...

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele