Jezdíme tam už mnoho let a delší sjezdovku, než na tamní Lysé hoře v Česku nenajdete. A když vyjde počasí, tak je z Lysé hory výhled skoro jak v Alpách, jen ty okolní kopce nejsou špičaté, ale takové krásně oblé a na rozdíl od Alp i na první pohled vyšlapatelné. Pokud jde o Alpy, tak mě u nich nikdy neopustil jistý respekt a bázeň. Všechny ty lidské výmysly vytažené kilometry vysoko směrem k nebi může obrovská síla přírody kdykoli smést a také občas smete.  

České hory, včetně těch nejvyšších, mi přijdou v porovnání s Alpami takové milé. Samozřejmě si nemohou dát na platáty stejné heslo, jako si dávají rakouské Alpy, jež vám zaručují, že si v nich půl roku prostě vždy zalyžujete, ale i to nějak patří k životu, k místu, kde žijeme.  

Neboť většina našich hor jsou hory pohraniční, vyplývá z toho i skutečnost, kterou si nepřipouštíme úplně rádi, ale je vlastně zcela logická. A to ta, že nám ty naše české hory patří vlastně jen z půlky. O Beskydy se dělíme se Slováky, o Šumavu a Krušné hory se dělíme s Němci a částečně i s Rakušany a o hory na severu pak s Poláky.  

Lyžování bylo v Polsku vždy tak trochu zábava horních deseti tisíc, jednak Polsko bylo dlouho chudé, mnohem chudší než Česko a jednak ty historicky přirozeně polské hory, tedy malý kousek Tater a Biesczady toho z hlediska lyžování nikdy moc nenabízely.  

S tím, jak se Polsko posunulo o tři sta kilometrů směrem na západ, získalo i pro Poláky nové hory. Jeseníky, Orlické hory a Krkonoše. Lidé z východoevropských rovin od ukrajinského Lvova, litevského Vilna, nebo z dnes běloruských lesů, kteří na místo vyhnaných slezských a pruských Němců přišli, si desítky let se svými novými horami nevěděli rady. A s takovými Jeseníky si nevědí rady dodnes, ostatně my Češi také moc ne. Navíc ta zdánlivě česká pohoří spadají na severu rychle do údolí, takže to na nějaké velké lyžařské areály, podobně jako například v polské části Tater, zrovna nevypadá.  

Jak však v posledních deseti letech Polsko zbohatlo a víc než za prací začali i Poláci do ciziny jezdit na dovolené, stává se i v Polsku lyžování dostupným a rozšířeným druhem trávení volného času. Do Alp je z Polska ještě o dost dál než z Česka, v Karkonoczach, jak Poláci říkají té své severní části Krkonoš slušnou sjezdovku aby člověk pohledal. A tak Poláci jezdí sem k nám, do Harrachova, Rokytnice, Pece pod Sněžkou, do Špindlerova mlýna.  

Je jich tu už tolik, že místo česko-německých nápisů, které tu bylo možné vidět počátkem devadesátých let, se tu množí nápisy česko-polské. Je tu však jeden zásadní moment, který jsem v poměru česko-německém necítil a to je určitý stupeň českého pohrdání Poláky, české nadřazenosti. Něco takového, co občas zažíváme jako Češi v Rakousku, ale v obráceném gardu.  

Toto úterý jsem si v bufetu u sjezdovky dával něco k jídlu a protože to znám z Polska, dal jsem si zapěkanku, takovou napůl rozkrojenou bagetu se šunkou, sýrem a žampiony. A o kousek dál dělali na obří pánvy halušky se zelím, uzeným a špekem. Nedalo mi to a tak tomu pánovi, co je připravoval, jen tak ze zájmu říkám, že by mohli podobně dělat polské národní jídlo bigos, že by se po něm jistě Poláci utloukli. "Cože, bigos, no to tak, dost na tom, že tu mají ty své nápisy v polštině a že se s nimi po jejich zkoušíme bavit. Na bigos ať zapomenout, buď se naučí jíst halušky, nebo mají smůlu," říkal mi zpola naštvaně. A nebyl sám, takových příkladů by se dala najít celá řada.  

Takže aby bylo jasno, milí Češi. Poláci na rozdíl do nás rychle bohatnou a dnes mají platy hodně často lepší, než my Češi. Polsko udělalo za poslední roky skok do předu, zatímco my tady přešlapujeme na místě. Nemáme proč se dívat na Poláky z vrchu a možná, že nám za pár let už budou ukazovat záda. A v Rokytnici by se měli naučit bigos. Protože Poláci je budou za pár let živit víc, než turisti z Čech. Ve slovenských Tatrách už to tak je a Slováci by vám mohli vyprávět.