Jistě je pohodlné tvářit se, že hlavním úkolem je nedopustit návrat pravice k moci. A to přesto, že tato zodpovědnost leží zejména na prezidentu Zemanovi, který po prvním pokusu s Rusnokem nemusí ani příště zradit svoje voliče a svěřit sestavení vlády konzervativcům. Stejně tak může oslovit předsedu v posledních volbách vítězné ČSSD nebo dát hlavy dohromady se všemi partajními lídry a stvořit překlenovací řešení, které by bylo všeobecně přijatelné.  

Ve hře je ale také budoucnost demokratické levice, která má našlápnuto vést zemi po příštích volbách. Sociální demokraté se shlédli v úspěchu strany Smer na Slovensku. Robert Fico tam nerušeně vládne sám, realizuje deklarovaný program a dál se těší ze sympatií většiny občanů. Česká realita je jiná, mimo jiné kvůli existenci silné komunistické strany, přesto oranžoví neztrácejí naději, že se jim jednou povede jako partnerům za řekou Moravou.  

Nyní mnozí vytušili zkratku. Proč postupovat krůček po krůčku s Bohuslavem Sobotkou, když metody a styl Miloše Zemana slibují rychlejší dosažení cíle. A tak četní řadoví členové i funkcionáři, kteří umějí slinit prst, vsadili na svého expředsedu, jenž po odchodu z ČSSD založil Stranu práv občanů a coby její kandidát zvítězil v přímé volbě prezidenta. Jedni hoří pro vizi společnosti s dominancí levicové politiky, druzí se již vidí na lukrativních postech. Ve svém nadšení si ani nestihli všimnout, co nedávno postřehl jeden z novinářů – a sice, že ještě víc než k Ficově pojetí politiky, se Zeman blíží k Vladimíru Mečiarovi a že SPOZ se v mnoha rysech podobá kontroverznímu Hnutí za demokratické Slovensko.  

Tak daleko ale sociální demokraté nedohlédnou. Pro začátek jim stačí vidina symbiózy s levicovým prezidentem. Miloš Zeman sice nemá tolik podporovatelů jako svého času Václav Havel nebo Václav Klaus, disponuje však přímým vlivem na klíčovou skupinu voličů. A nenamlouvejme si, že by jí byli pražští kavárenští intelektuálové. Silný Zemanův magnetismus si vedle jeho tradičních přátel z Lidového domu uvědomuje i první místopředseda ČSSD Michal Hašek, jenž prezidentovi naslouchá pečlivěji než Bohuslav Sobotka a zvyšuje tím cenu svých akcií v levicovém spektru. Následují jej mnozí regionální politici, kteří mají zásadní hlas v sociálnědemokratickém předsednictvu. To, na rozdíl od poslaneckého klubu, Sobotkou nominované stínové vlády a nejužšího partajního grémia, je náchylné vyslyšet přání Hradu a Rusnokovi dát důvěru bez ohledu na to, přidají-li se i další poslanci.  

A přestože se své dilema snaží sociální demokraté maskovat, jak jen to jde, spor, jestli Rusnoka podpořit, nebo ne, nese všechny znaky strategického rozhodnutí, v němž je štěpení vnitrostranických názorů dost kuriózní. Zvlášť když je pravděpodobné, že nakonec bude sněmovní klub ČSSD v zájmu hladkého mediálního obrazu hlasovat jednotně.  

Jednu věc však zastánci i odpůrci Rusnoka v ČSSD společnou mají: opírání se o více či méně realistické podmínky, od jejichž splnění či nesplnění hodlají odvíjet své rozhodnutí. Tedy alespoň naoko – drtivá většina již dávno ví, jakého výsledku chce dosáhnout. Pouze jediný důvod brání tomu, abychom už nyní odhadli, že sociální demokraté Zemanovi s Rusnokem kývnou. Je jím nevyzpytatelnost událostí dělících nás od osudového 7. srpna. Něco se může odehrát na pravici, něčím může situaci znejasnit vláda. Jistotou tak je pouze sílící tendence sociálních demokratů kráčet směrem na východ.