Až na zahraniční politiku se prolínaly či doplňovaly. V některých aspektech dokonce působil komunistický text svižněji a ekologičtěji. Čtenář musel získat dojem, že KSČM se změnila ve standardní demokratickou stranu schopnou hledat a nacházet politické partnery.

KSČM hrdě hlásá, že „na rozdíl od většiny nekomunistické levice komunisté usilují o zásadní, ale přitom realistický projekt socialismu, chtějí jít až ke kořenu věci – nesnaží se jen zmírňovat neblahé důsledky kapitalistického společenského systému, ale chtějí odstranit jejich příčiny.“

Podobně to nejspíš vycítili i experti, kteří v minulých měsících zpracovávali analýzy pro ministerstvo vnitra, potažmo pro vládu, a kteří konstatovali, že neexistuje zákonný důvod pro zákaz komunistické strany.

Sám dokonce razím provokativní myšlenku, že pokud by po příštích volbách měla ve Sněmovně vzniknout silná levicová většina, bylo by lepší nesestavovat menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů, nýbrž rovnou koaliční kabinet složený z obou k levici se hlásících stran. Hned vysvětlím, proč. Komunisty je nejlepší mít na očích. Ve vládě by byli pod přísnou kontrolou a nesli by přímou odpovědnost za spravování země. Coby tichý partner z parlamentních kuloárů by naopak mohli spekulovat, vydírat, hrát dvojí hru.

Ale je tu ještě jeden důvod. Oficiální materiály KSČM či mediální vystoupení jejích lídrů působí seriozně a nekonfliktně. Jiná realita se však odehrává na komunistických mítincích, na tryznách u Gottwaldova hrobu nebo na stránkách okrajových komunistických tiskovin.

Proto bylo zajímavé sledovat, jaký dojem zanechá osmý – ano, opravdu teprve osmý, tedy myšleno osmý porevoluční – sjezd tuzemské komunistické strany. A lakonicky vyjádřeno: žádná sláva – ani slovem, ani písmem.

Staronový předseda KSČM Vojtěch Filip dostál roli vůdce sebevědomé protestní strany, která z opozičních lavic nemá prakticky na nic vliv. To je ale samozřejmě nesmysl. Když se v roce 2009 reportéři Mladé Fronty Dnes vydávali za zástupce loterijní společnosti a nabízeli milion za úpravu příslušného zákona, jedním z těch, kdo se chytili, byl místopředseda komunistické strany, jenž načrtl možné vyprání peněz přes inzerci v Haló novinách. A pak že jsou komunisté bezvýznamní!

Vojtěch Filip ve svém projevu nastínil deset krátkodobých cílů KSČM, které nikterak nevybočily z rámce demokratické levicové politiky. O to víc si ale smlsnul na pasáži věnované zahraniční politice. Dovolte mi vytrhnout z kontextu několik vět: „My v KSČM nepochybujeme o tom, kdo bude vítězem tohoto zápasu nejen o ekonomické vedení, ale i o charakter sociálně-ekonomického modelu a politického systému pro první dekády 21. století. Bude to Čínská lidová republika, se svojí moderní, o plán se opírající ekonomikou a sociálně spravedlivějším řízením společnosti a rozdělováním hmotných statků, která již dnes, jako významný člen uskupení BRICS dává najevo své aspirace na silného hráče nových mezinárodních vztahů.“

K dění v arabských zemích pak šéf KSČM dodává: „Konečným cílem pseudorevolucí je s největší pravděpodobnosti vytvořit podmínky pro spojení muslimského světa do jediného kalifátu, a tím fakticky popřít obrovský konfesní i sociální pokrok, který přinesly národně osvobozovací revoluce a protikoloniální odpor v těchto zemích po druhé světové válce. Ideoví autoři i finanční instituce, financující tyto operace, od takové nové muslimské mocenské formace očekávají, že jim umožní permanentní kontrolu nad významnými energetickými zdroji v severní Africe i na Blízkém východě. Jak ukazují výsledky i dosavadní tzv. arabského jara, tak se jim to nemůže podařit. Každopádně se NATO libyjským dobrodružstvím prokázalo jako nástroj neokoloniálních výbojů západních států, tj. USA a států střední a západní Evropy.“

Tolik Vojtěch Filip. Z politické deklarace sjezdu věnované socialismu, jež se odráží od hesla nové globální levice „Jiný svět je možný,“ ocitujme tři věty: „Vlivem mnoha historických okolností se první pokus o socialismus nepodařilo postavit na trvalé základy. Vyhodnocení celé této historické zkušenosti je dlouhodobou záležitostí. Současný vývoj stále více ukazuje, že přes všechny své nedostatky měl minulý systém jednu základní přednost – ctil sociální práva lidí, bez nichž jsou ostatní lidská práva pouhou iluzí.“

Obsáhlý ideový materiál KSČM nazvaný „Socialismus pro 21. století“ je pak obsahově mnohem pestřejší. Komunisté v něm například vzývají otevřený přístup k informacím, kritický rozum a názorovou pluralitu. S jistými výhradami lze skousnout i osm deklarovaných rysů socialistické společnosti: rychlý, efektivní a trvale udržitelný rozvoj výrobních sil na bázi vědeckotechnické revoluce, určující postavení společenského vlastnictví výrobních prostředků v jeho rozmanitých formách, plánovité řízení socialistického tržního hospodářství, sociální spravedlnost, zabezpečení sociálních jistot pro všechny, záruku rovnosti občanských práv a svobod pro všechny občany, péči o všestrannou kultivaci a rozvoj osobnosti, podporu tvořivosti, dostupnost vzdělání, výchovu k sociální zodpovědnosti, společenské solidaritě a úctě k principům humanismu i předpoklady pro mírové řešení mezinárodních a mezikulturních rozporů.

Husí kůže ale už naskakuje, když mezi klasiky, k jejichž myšlenkovému odkazu se KSČM otevřeně hlásí, najdete i Vladimíra Iljiče Lenina, nebo když čtete pasáže o částečné úspěšnosti sovětského modelu socialismu u nás, zejména v oblasti extenzivního hospodářského rozvoje.

Uklidní pak někoho, že „marxisté socialistickou revoluci s násilím nutně nespojují. Politická moc, jako úvodní krok socialistické revoluce, může být získána plně demokratickou cestou, stane-li se záležitostí širokých vrstev a bude-li prosazována jejich aktivitou“?

KSČM hrdě hlásá, že „na rozdíl od většiny nekomunistické levice komunisté usilují o zásadní, ale přitom realistický projekt socialismu, chtějí jít až ke kořenu věci – nesnaží se jen zmírňovat neblahé důsledky kapitalistického společenského systému, ale chtějí odstranit jejich příčiny.“

Nechci dělat předčasné soudy. Mám jen dojem, že právě zde tkví hlavní překážka dlouhodobé spolupráci sociálních demokratů s komunisty. Dohoda na tom, co všechno odstranit a s jakými důsledky, totiž vůbec není na dohled. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.