V České republice se ale prosazuje jiná praxe. Ministři oznamují odchod s předstihem a ochotně se účastní úklidu, případně zametání stop po sobě samotných. Jaromír Drábek takto na ministerstvu práce a sociálních věcí pobyl navíc měsíc. Zhruba měsíční lhůtu si vytknul i Pavel Dobeš opouštějící resort dopravy. Alexandr Vondra zase odejde z obrany po deseti dnech. Prý mu ještě záleží na schválení státního rozpočtu a na jednáních se Švédy ohledně pronájmů letounů Gripen.  

Těch pár dnů nás už asi opravdu nezabije. Zvlášť když si spočítáme, že zpráva o ztrátě voličské důvěry k Vondrovi putovala dlouhý měsíc a půl od prohraných senátních voleb a téměř měsíc od kongresu Občanské demokratické strany, kde přestal být místopředsedou. Ba co víc. Od doby, kdy docházelo k prapodivnému odtékání peněz určených na financování ozvučení českého předsednictví Evropské unie, uplynulo tři a půl roku. V té době připustil Vondra, někdejší ministr pro evropské záležitosti v kabinetu Mirka Topolánka, politickou odpovědnost hned několikrát. Pouze ale asi nevěděl, jakým způsobem ji vyvodit, takže seděl ve vládě dál a dál.   

Vinu za kauzu ProMoPro hodil tu na svoji náměstkyni, Janu Hendrychovou, státní úřednici s výbornou pověstí, tu na vedoucího Úřadu vlády České republiky Jana Nováka, který podezřelé smlouvy podepisoval toliko z titulu své funkce. Vondra v takových chvílích vystupoval z okázale přehrávané role „odvážného chlapa“ a prezentoval se též coby opak gentlemana. Skoro nikdo netvrdí, že se pan Vondra osobně obohacoval. Těžko však věřit tomu, že o peněžních tocích nevěděl a neznal konečného adresáta.  

Bohorovnost chodívá ruku v ruce s pýchou. A tak Alexandr Vondra v senátní kampani například vyhlásil soutěž o to, který regionální projekt v případě úspěchu zaštítí svou autoritou a pomůže dotáhnout do konce. Nakonec k tomu nedostal příležitost. Lidem zkrátka došla trpělivost a poslali Vondru za další pohaslou hvězdou občanských demokratů, Ivanem Langerem, tedy na stranickou periferii.  

V případě někdejšího disidenta a bývalého Havlova spolupracovníka Alexandra Vondry bolí tento příběh dvojnásob. Svůj morální kredit rozfofroval pozoruhodně rychle.  

Kromě toho se ale Vondra předvedl jako jeden z nejlepších ministrů obrany posledních let. Bylo poznat, že jde o muže inteligentního a schopného pohybovat se i v nejnáročnějších zahraničních kruzích. Zbrojaře si navíc držel od těla, zatímco k českým vojákům se hlásil. Přesto, marná sláva, kostlivec v jeho skříni dál vesele chrastil. Rozuzlení přišlo až ve chvíli, kdy Vondra pro předsedu Nečase ztratil cenu spojence v nejužším stranickém vedení.  

Opět se potvrzuje, že pro partaje a jejich činovníky jsou ministerstva něco jako válečná kořist. Když se k ní probojují, nechtějí ji pak pustit. Nemluvě o tendencích rozsít po úřadech spolehlivé vlastníky stranických knížek a leckdy také instalovat různé typy penězovodů. Oč snadněji by se ministrům s máslem na hlavě odcházelo, kdyby zde platil přísný služební zákon, který by bránil profesionální byrokratické struktury před nájezdy straníků. Veřejnost i političtí aktéři by aspoň měli jistotu, že se to či ono ministerstvo s odchodem pana či paní XY nezboří.  

Všichni teď trneme, co bude s resortem obrany dál. Je vlivný, bezpečnostně důležitý, zahraničními spojenci bedlivě sledovaný a protéká jím spousta peněz. Jeho osud může docela dobře zahýbat koaličními rozhovory o budoucnosti Nečasovy vlády. Kdyby měl premiér smysl pro ironii, nebo zcela husí kůži, nabídl by v rámci koaličních rošád ministerstvo obrany Miroslavu Kalouskovi. O kom jiném bychom mohli říct, že by se tam cítil jako doma? Ovšem Petr Nečas, někdejší bezpečnostní expert ODS, má stále ještě pověst odpovědného muže bez sklonu k absurdním žertíkům. Proto můžeme čekat, že si dá obzvlášť záležet, aby Alexandr Vondra předával klíče člověku, jehož angažmá na obraně vládě pomůže, nikoli uškodí.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele