Strach z inflace je podle Českého statistického úřadu momentálně mezi Čechy největší v historii měření. Na vlastní kůži to pociťují třeba hostinští nebo taxikáři. Lidé totiž omezují zbytné výdaje, neboť se bojí, že by třeba kvůli růstu cen energií nemuseli „vyjít“. Firmy jsou zase rády, že šetří za novoroční večírky – a ještě přitom mají po ruce zdůvodnění: omikron.

Mnohým domácnostem se také zvedají třeba splátky hypotéky, a to docela běžně o čtyři nebo pět tisíc korun měsíčně. Je pak jasné, že první, co lidé omezí, je návštěva restaurace. Vařit si mohou doma, a to třeba i jídlo do práce. Navíc stále mnozí zaměstnavatelé tolerují, nebo dokonce vyžadují práci na bázi „home office“. Tedy i bez konzumace „poledního meníčka“.

Není to ale jen o strachu z inflace. Navzdory poměrně vysoké úrovni proočkovanosti přetrvává strach z covidové nákazy omikronem. Neočkovaní do restaurací nemohou. A ti očkovaní často „ze solidarity“ s očkovanými zajdou místo do hospody popít pivo ke kamarádovi do bytu nebo do garáže. Pivo koupené v hypermarketu je levnější než to v hospodě či restauraci, což se hodí zvláště v době rapidní inflace, jež letos může být nejvýraznější od 90. let. Navíc v bytě či garáži nikoho nečeká kontrola očkování – kterou někteří vnímají za „buzeraci“ – a riziko nákazy je rovněž slabší. Za večer se v bytě či garáži prostě tolik lidí jako v hospodě „neprotočí“.

A když lidé nechodí do restaurace ani hospody, ať už kvůli inflaci či omikronu, nevyužijí pochopitelně ani taxi. A pokud by se snad přesto měli někam dopravovat, volí MHD.

To, že zejména v turisticky vyhledávaných místech chybí hlavně zahraniční klientela, je pak už „evergreenem“ celých posledních dvou let.

Gastropodniky zaměřené převážně na českou klientelu tak, co se se tržeb týče, paběrkují na úrovni 40 až 60 procent posledního předpandemického roku 2019. Ty orientující se na zahraniční turisty jsou na tom ještě hůře.

Zhruba třetině podnikatelů v gastronomii hrozí krach. Na ten dojde hlavně tehdy, bude-li vláda skoupá s podpůrnými programy. V lednu už neběží program Antivirus B, který pomáhal i gastropodnikům udržovat si zaměstnance. Takže propouštění hrozí zhruba třiceti procentům zaměstnancům gastra.

To, že hrozí propouštění, by mohlo znít jako alespoň trochu dobrá zpráva. Protože gastropodnikům se vhodné pracovní síly stále nedostává v uspokojivé míře. Nejsou kvalitní kuchaři, provozní, servírky… Řada z těchto lidí, pokud dostane vyhazov z restaurace, už ale míří zcela mimo obor. Třeba do rapidně rostoucího segmentu e-commerce a související logistiky.

Z kuchařů se tak stávají třeba pracovníci ve skladech. Bývalí číšníci zase rozvážejí potraviny nebo piva v plechovkách pro platformy typu Rohlík či Košík. Jejich práce se tedy zrovna zase tolik nezměnila. Místo piva, čepovaného, jež roznášeli hostům, kteří jej vypili v hospodě u stolu, nyní rozvážejí pivo, plechovkové, jejž zákazník zkonzumuje na „párty“ v garáži.

Propuštění pracovníci z gastropodniků odcházejí mimo obor, neboť už nechtějí dále snášet trýznivou nejistotu v gastru, danou uzávěrami posledních dvou let. E-commerce je v tomto ohledu mnohem jistější.

Když ale bývalí číšníci nyní místo roznášení pivo rozváží, a nehodlají na tom nic měnit, hovoří ekonom o trvalé změně struktury trhu práce. Může se zkrátka stát, že lidé už se do hospod a restaurací nikdy nevrátí v předpandemické míře. Zvláště ne po tom, co letos budou muset gastropodniky do svých cen výrazněji než loni promítnout kromě rapidně zdražujících energií také citelně rostoucí ceny potravin.

Pokud se ale lidé už nikdy do restaurací a hospod nevrátí, nemá cenu je podporovat dalšími vládními programy. Proč udržovat – na dluh nás všech, z daní nás všech – lidi, o jejichž práci vlastně už není a nebude zájem? Proč si ze svých daní máme platit prázdné restaurace?

Restaurací a hospod sice možná ubude, ale ty kvalitní bezesporu zůstanou.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
ekonom