Příští rok čeká finanční úřady po celé České republice těžká zkouška. Něco, s čím se doposud nikdy nesetkaly. Budou muset posoudit, do jaké míry si daný živnostník či firma mohou ulevit od daně z toho titulu, že po podstatnou část letoška mnozí uplatňují – musí uplatňovat – práci z domova, tedy takzvaný „home office“.

V případě OSVČ je situace přece jenom o něco jednodušší. Pokud tato OSVČ, například živnostník, běžně z domova nepracuje, ale nyní kvůli protipandemickým opatřením vlády musí, měla by si doma jasně a zřetelně vyhradit konkrétní místo, tedy pracovnu. Pokud si daná OSVČ takové místo vyhradí, a dokáže tedy i při případné kontrole z finančního úřadu přesvědčit úředníky, že jde o pracovnu, může si dát do nákladů spotřebovanou energii nebo výdaje za internet či mobilní telefonování. I když fakticky pracuje z domova.

Živnostníkům a obecně všem OSVČ lze doporučit, aby vše předem konzultovali s přiděleným úředníkem na příslušném finančním úřadu. Předejdou tak pozdějšímu nedorozumění a rozčarování z toho, že jim úřad vynaložené náklady neuznal jako položku odečitatelnou ze základu pro výpočet daně.

Ještě tvrdší oříšek k rozlousknutí čeká na firmy, které mají za „home officu“ třeba i stovky zaměstnanců. Jejich účetní budou muset postupovat delikátně. Ve světě se objevují návrhy, aby zaměstnavatel zaměstnanci na „home officu“ hradil třeba i výdaje za kávovar, kávu nebo toaletní papír. O energiích, počítači či náhradě za opotřebení stolu nebo židle ani nemluvě. Pokud tyto náklady opravdu zaměstnavatel bude hradit, může o ně poté pochopitelně ponížit svůj daňový základ. V praxi bude ale obtížné odlišit například to, kterou část toaletního papíru spotřeboval zaměstnanec pro své soukromé účely a kterou využil „v pracovní době“. Pravděpodobně totiž bude zaměstnanec na „home officu“ odtrhávat z jedné a téže role toaletního papíru.

Odborníci na daňovou problematiku míní, že by ministerstvo financí mělo vydat jakýsi „manuál“, jak vlastně náklady vznikající při práci z domova z daňového hlediska pojmout.

Například Španělsko nařídilo zaměstnavatelům, aby zaměstnancům platili za údržbu a vybavení, v Německu se debatuje o zákonu, který by obsahoval práva zaměstnanců pracujících z domova, Francie přijala zákon chránící zaměstnance před nutností odpovídat na e-maily po pracovní době a Británie naznačila, že by mohla zmírnit daňová pravidla u nákupů pracovního vybavení během pandemie. Jen málo zemí ale uvažovalo o práci z domova tak detailně jako Nizozemsko. Nizozemské úřady hodlají úředníkům pracujícím z domova nabídnout 363 eur (asi 9900 korun) jako „covidový bonus“. Počítat by se měl od března, kdy začala celostátní karanténa. Odpůrci bonusu v této výši ovšem argumentují, že zaměstnanci, kteří zůstávají na „home officu“ ušetří čas i výdaje související s dojížděním do práce.

V Česku tyto náklady spojené s dojížděním nejsou zanedbatelné. Průměrný zaměstnanec tu loni dojížděl do práce 27 minut, zatímco průměr EU činil jen 25 minut, jak vyplývá z nových údajů Eurostatu (ZDE).