Rozhodnutí Tribunálu je vítězství pro Apple, ale také Irsko. Prohrou pak pro Brusel, resp. Evropskou komisi. Proti rozsudku se sice může odvolat u Soudní dvůr EU, nejvyšší soudní instanci EU, a pravděpodobně tak učiní, ale výsledek případného dalšího soudního řízení je značně nejistý. Dnešní verdikt oslabuje pozici Evropské komise v dalších podobných sporech. Komise podle verdiktu Tribunálu nebyla s to doložit, že irská vláda společnost Apple zvýhodňovala. Tudíž se podle verdiktu nejedená o nepovolenou státní pomoc.

Apple v Irsku působí od roku 1980, kdy Steve Jobs učinil se „zeleného ostrova“ svoji první evropskou základnu. Následovaly jej i další americké firmy. Zhruba sedm stovek jich tak dnes na ostrově zaměstnává kolem 150 tisíc lidí, přibližně sedm procent tamní zaměstnané pracovní síly. Zaměstnanost je jedna věc, investice ta další. V uplynulých dvou desetiletích americké firmy – tedy nejen Apple – v Irsku realizovaly přímé investice v objemu přes 300 miliard dolarů. Irsko tak získalo více přímého amerického kapitálu než Brazílie, Rusko, Čína a Indie dohromady. Apple šel příkladem.

Pohled na tyto údaje naznačuje, proč byla irská vláda v uplynulém takřka čtvrtstoletí ochotna Applu na daních prominout – jak argumentuje Brusel – zmíněných 13 miliard eur. V investicích, zaměstnanosti a v celkové reputaci Irska mezi americkými korporacemi se jí to mnohonásobně vracelo. Aktivita zahraničních technologických korporací – byť často jen jednorázová – navíc stojí třeba za ohromujícím výkonem irské ekonomiky v roce 2015, kdy vykázala růst převyšující 26 procent a obsadila tak první příčku na světě.

Vrátíme-li se k „případu Apple“, Irsko tedy získává pracovní místa a investice, americká firma zase platí takřka nulové daně ze svých evropských aktivit. Právě takovéto „dealy“ zásadně přispívají k tomu, že je Apple za letošní druhé čtvrtletí opět nejhodnotnější firmou na světě. A teď se nenechme mýlit. Za vzestupem tržního ocenění společnosti Apple, jistě stojí vlastní kvalita jejích produktů v čele s iPhony, stejně jako její umný marketing. Za oblíbeností Irska v očích amerických korporací zase třeba flexibilita tamní pracovní síly (Irsko v tomto ukazateli obsazuje první místo na světě) a její znalost angličtiny. Zjevně vysoká provázanost a vzájemná náklonnost irské vlády a lobbistů amerických korporací pak efekt těchto atributů dále a významně umocňuje.

Nejde ovšem pouze o záležitost Irska a Applu. Zejména po roce 2000 totiž za stále vyšší podíl celkového růstu tržního ohodnocení amerických korporací zodpovídá jejich lobbing a jeho prostřednictvím získaná kapacita prosazovat si regulace, včetně těch daňových, takříkajíc „na míru“.

Jde však o trend, jenž je patrný výrazně déle, už takřka půlstoletí. Po roce 1970 totiž dochází k výraznému, přibližně pětinovému, nárůstu tržního ohodnocení amerických korporací v porovnání s jejich aktivy. Zisky amerických korporací zase vykazují vzestup v porovnání s jejich tržbami. Dobře to zachycuje Graf 1 (níže), který znázorňuje souhrnné Tobinovo Q (v logaritmizované podobě), čili podíl celkové tržní hodnoty (v tomto případě nefinančních) korporací k jejich celkovým aktivům. Obě trendové křivky, které se v zásadě liší jen metodikou výpočtu, odhalují citelný nárůst Tobinova Q. Jinými slovy, zejména po roce 1980 dochází ke znatelnému nárůstu hodnoty firem v poměru k jejich hmotným aktivům.

Co je příčinou nárůstu Tobinova Q? James Bessen z Bostonské univerzity hledá odpověď ve své studii Accounting for Rising Corporate Profits: Intangibles or Regulatory Rents?. Čísla, k nimž dospívá, hovoří následovně. Klíčovým zdrojem růstu ziskovosti korporací, a tedy i jejich tržního ohodnocení (tržní hodnotu lze chápat jako současnou hodnotu budoucích zisků), je zejména po zmíněném roce 2000 lobbistická aktivita korporací a schopnost formovat ve svůj prospěch regulatorní prostředí. Ekonomové souhrnně hovoří o dobývání renty. Rentou se přitom rozumí zisk nad úrovní takového zisku, jehož by firma dosáhla za běžných tržních podmínek. Dobývání renty demonstruje Graf 2 (níže), publikovaný v Harvard Business Review v roce 2016, v němž Bessen svoji zmíněnou studii populárně prezentuje. Z grafu plyne, že lobbing korporací je vskutku významným – a stále významnějším – zdrojem růstu jejich ziskovosti.

Dobývat rentu se korporacím zatraceně vyplácí. Pokud se zaměříme na dobývání renty v oblasti daňové, tedy, přesněji řečeno, renty dobývané prostřednictvím lobbování za privilegovaný přístup ze strany berních úřadů, platí následující. Navýšení objemu výdajů dané korporace za lobbing o jedno procento vede ke snížení efektivní daňové sazby, jíž ona korporace čelí, o 0,5 až 1,6 procentního bodu (Richter a kol., 2008). Uvažme, že Apple třeba za některá z uplynulých let platil v Irsku ze svých evropských aktivit opravdu takřka nulovou daň, když konkrétně čelil sazbě 0,0005 procenta.

Klasik teorie regulace a pozdější laureát Nobelovy ceny za ekonomii George Stigler už v roce 1971 hlásal, že „regulace je vytvářena a uplatňována primárně ve prospěch regulovaného odvětví“. Jinými slovy, regulace vytváří podmínky pro dobývání renty nebo tuto rentu zvyšuje. Bessen Stiglerův závěr potvrzuje. Upozorňuje přitom, že dlouhodobě dobývání renty vede ke ztrátě ekonomické dynamiky (a ke zvýšení nerovnosti), neboť firmy se spíše než na výzkum a vývoj či růst produktivity zaměřují na lobbing, leštění klik v politickém zákulisí a další fakticky nepříliš produktivní aktivity.

Ve světle výše uvedeného se může zdát, že zátah Evropské komise proti Irsku, resp. Applu – byť podle dnešního verdiktu neúspěšný – je z ekonomického hlediska plně přínosný, neboť potírá dlouhodobě a celospolečensky neefektivní dobývání renty. Snad by to i mohla být pravda, kdyby ovšem Brusel samotný nebyl semeništěm nesčetných regulací, jež zrovna tak vytvářejí podmínky pro dobývání renty. Evropské komisi tedy jde fundamentálně zjevně o něco jiného než o potírání dobývání renty. O co, to už je otázka směřující za rámec těchto řádků.