Žijeme tady - náš každodenní všední život. Pracujeme, platíme daně, a i když někdy máme hluboko do kapsy, rádi se bavíme, nadáváme u televize, občas zajdeme na pivo, jezdíme s rodinami na dovolenou, se sousedy vycházíme někdy dobře, jindy ne, a tak dále. Nejsme žádná menšina, dokonce si myslíme, že je nás většina. Neprotestujeme v ulicích, že jsou nám upírána práva na to, či ono, nežebráme o státní příspěvek, ani nevyhrožujeme tím, co všechno uděláme, pokud jej nedostaneme. Po státu, v němž žijeme, toho moc nechceme. Pouze, aby plnil základní funkce, kvůli nimž státy vznikají, a jinak se nám do života nepletl. Proto si čas od času, dnes už naštěstí demokraticky, volíme své zástupce - aby na tyto funkce státu dohlíželi, případně je doplňovali a ku prospěchu nás všech, občanů České republiky, zlepšovali. Podle ústavy České republiky je zdrojem veškeré státní moci lid, tedy i my. Tuto moc můžeme vykonávat jednou za čtyři roky tím, že jdeme volit. Ale po volbách jsme velmi rychle zapomenuti. Naše moc nám jakoby „byla odebrána“. Není možné nikoho ze zvolených nutit, aby plnil své předvolební sliby. Volíme anonymní obličeje z plakátů, seznamy jmen, které jsou nám předloženy jednotlivými politickými stranami, volíme na základě nudných politických programů, které se nedají číst. Dozvíme se, že za náš kraj byli zvoleni nějací poslanci, které většinou neznáme, ani znát nemůžeme, podobně jako oni neznají a nemohou znát nás. Pak je ustanovena nějaká koaliční vláda a začnou se dít věci, o nichž nás nikdo před volbami neinformoval, nad nimiž často kroutíme hlavou, a nad kterými se čím dál tím častěji vztekáme. Bezmocně se vztekáme. Maximálně se dozvíme, že se tak na základě jakýchsi koaličních dohod děje v zájmu České republiky a jejich občanů. A my jsme kdo?

Říkáme, že po státu chceme, aby pouze plnil základní funkce, kvůli nimž státy vznikají. Mezi tyto základní funkce bezesporu patří zajištění obrany životů, svobody, práv i majetku občanů státu. Máme vážné pochybnosti, jestli je tohoto náš stát schopen. Máme dostatečně silnou armádu na obranu naší země i v případech, kdy nám naši partneři z nadnárodních aliancí, jichž jsme členy pomoci nemohou? Jsme schopni chránit naše hranice? Ptá se nás někdo na to, co si skutečně myslíme o imigrační politice Evropské unie, jejíž pravidla nám jsou vnucována? Pokusil se nám někdo někdy rozumně vysvětlit, proč je pro nás výhodné vstoupit do eurozóny a rozloučit se s českou korunou, když vidíme hrozivé ekonomické problémy i jejích kdysi silných členů? Je celá řada podobných základních otázek, kdy se nemáme koho zeptat, protože jsme prostě ti Zapomenutí. Je to tak, jako bychom nebyli, nežili, neexistovali, pouze jednou za čtyři roky šli k volebním urnám a jinak drželi ústa. Máme obavy o další vývoj takto vedeného státu, máme obavy ze světa, v němž budou žít naše děti a jejich děti. A není nám to jedno! Naše ústava nám zaručuje základní roli v mocenském systému státu. Vše se odvíjí od naší vůle, ale to, co opravdu chceme, co nás trápí, to nikoho nezajímá. Takže dost! Vy jste na nás sice zapomněli a hodláte zapomínat dále, ale my si to už nenecháme líbit! Víme, že vám čím dál nepřehlednější způsob vlády, vaše nekontrolovaná moc vyjádřená už i vám těžko pochopitelným systémem zákonů, vyhlášek, a nařízení, z nichž vámi řízené, z našich peněz žijící a donekonečna se množící davy úředníků pohodlně splétají čím dál tím důmyslnější bič na nás poddané, vyhovuje. Ale nám nevyhovuje! Překročili jste snesitelnou mez nejspíše s pocitem, že se vám nemůže nic stát, že tento způsob řízení-neřízení státu se bude nerušeně a pro vás výhodně vyvíjet dál a dál. Ubezpečujeme vás, že nebude. Vy jste na nás zapomněli, my na vás ne. A buďte si jisti, že o nás ještě uslyšíte.

Zapomínat je lidské, ale zapomínat na lidi, kteří svěřili své životy do vašich rukou, to je, vážení, zločin! Žijeme v této zemi tisíce let. Je to naše země a nenecháme si ji nikým vzít. Chceme si v ní vládnout sami, my její občané, a ne se nechat neustále někým ovládat. Chceme takové uspořádání společnosti, které by nám takové vládnutí umožňovalo, a které by nás bránilo před těmi, kteří z nás chtějí vytvářet jen poslušné stádo novodobých otroků - je jedno, jestli jsou to nepřátelé zvenčí, nebo naší "spoluobčané". Toto naše právo rozhodovat o našich vlastních životech, o životech našich rodin a celého našeho státu chceme mít jasně, jednoduše a srozumitelně definováno v Ústavě, nejvyšším zákoně České republiky. Chceme, aby tato pravidla byla výsledkem široké celospolečenské diskuse a tato Ústava schválena v celonárodním referendu.

Vy, všichni Zapomenutí občané České republiky: Žádné strachy, spolu to zvládneme!

Otakar Vychodil, autor manifestu
Zdenka Wagnerová, koordinátor
Pavel Ryšavý, mluvčí
Tomáš Svoboda, mluvčí 

Podpisem petice se přidáváte k manifestu jako budoucí pasívní či aktivní hybatel onoho "společně bez strachu" v taktu rytmu dalších kroků.

K výzvě se můžete přidat ZDE.