"V situaci, ve které se nyní s Velkou Británií nacházíme, je zapotřebí každého hlasu, který bude působit na změnu britského postoje, řekněmež, směrem k větší adekvátnosti," uvedl Dmitrij Peskov (ZDE).

Rakouská ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl včera kategoricky odmítla, že by Rakousko mělo v úmyslu vyhošťovat ruské diplomaty a vyjadřovat tak jednotný postoj s Velkou Británií (ZDE). Podle slov rakouské ministryně se jedná o principiální pozici, na kterou nemělo vliv ani opakované naléhání velvyslance Velké Británie ve Vídni. Miniostryně uvedla, že ji v této věci britský velvyslanec navštívil poprvé již minulou středu. Nehledě na to, že byl odmítnut, svojí návštěvu v téže záležitosti opakoval ještě v sobotu a nakonec intervenoval následující pondělí, naštěstí pouze telefonicky. Rakouská ministryně vysvětlila postoj své vlády srozumitelně. Podle jejích je Vídeň městem, kde sídlí mnoho mezinárodních organizací. Tradicí rakouské vlády je pomáhat, aby se lidé setkávali, obzvláště v obtížných situacích. Takovým způsobem například Vídeň pomohla začátku dialogu mezi generálním tajemníkem UV KS SSSR Chruščovem a prezidentem USA Kennedym v roce 1961. Stanovisko ministryně Kneissl (bezpartijní) bylo podpořeno i rakouským kancléřem Sebastianem Kurzem (OVP).

Pro Českou republiku by měl být rakouský přístup k mezinárodní politice přinejmenším důvodem k zamyšlení. Historicky se Rakousko může s Čechy a Moravou v mnohém srovnávat. Jednak jsou obě země zhruba stejně velké a mají velmi příbuznou kulturu. Rakušáci jsou národnostní enklávou v německém prostoru, národem, který si zachoval nejen samostatnost a kulturní jedinečnost, ale byl schopna se stát hybatelem politiky ve střední a východní Evropě. Češi jsou Slovany, kteří žijí na samé hranici mezi slovanskou a germánskou částí evropského kontinentu. S hlediska kulturní a technické vyspělosti jsme šli s Rakušáky posledních tisíc let v pelotonu. Po první světové válce jsme jako samostatný stát měli z hospodářského hlediska dokonce mnohem lepší pozici než Rakousko, protože na našem území se nacházela značná část průmyslové základny Rakousko – Uherské monarchie.

Za druhé světové války se Rakousko postavilo na stranu Hitlera, nicméně oba klíčoví spojenci (USA i SSSR) zavřeli nad tímto faktem obě oči, podobně jako to učinili i ve vztahu ke Slovensku. Rakousku byl přisvojen statut země, která byla Hitlerem 12 března 1938 anektována. Po skončení druhé světové války se Rakousko nacházelo pod spojeneckou okupační správou. Nicméně 14 května 1955 byla tato správa ukončena a Rakouská vláda prohlásila Rakousko neutrální zemí. Rakousko se nikdy nestalo členem NATO.

Vzhledem k výsledkům druhé světové války mělo i po roce 1945 Československo mnohem lepší výchozí pozice než Rakousko. Náš průmysl byl na špičkové úrovni, klíčová odvětví naší ekonomiky, stejně jako infrastruktura byly válkou jen málo zasaženy. Zatímco Rakousko se stalo neutrální zemí a začalo hospodářsky prosperovat, Československo se politicky přimklo k SSSSR. Je mylné se domnívat, že jsme k tomu byli Sovětským svazem donuceni. SSSR samozřejmě podporoval KSČ a v rámci jaltských dohod se Československo nacházelo v sovětské sféře vlivu. To nicméně neznamená okupaci. Pokud bychom chtěli, mohlo si Československo vydobýt statut neutrální země podobně, jako Rakousko. Bohužel v té době jsme cítili potřebu stát věrně po boku našeho spojence – SSSR.

Rok 1968 je v moderní české historii považován především za symbol pokusu českého národa, vedeného básníky, umělci a pokrokovými ekonomy vytvořit socialismus s lidskou tváří, který překazila brutální sovětská okupace. Abychom pochopili náš historický omyl, je dobré srovnat náš vývoj s Maďarskem po roce 1956. Maďarsko bylo na rozdíl od Československa skutečně okupovanou zemí, protože v době druhé světové války bylo plnoprávným členem hitlerovské koalice. Proto se pokus Maďarů o revoluci v roce 1956 střetl s poměrně hrubou reakcí ze strany Sovětského svazu. Nicméně poté se vzájemné vztahy velmi rychle normalizovaly. SSSR Maďarsku nebránil v ekonomických reformách, v této zemi se mohlo soukromě podnikat, Maďaři mohli cestovat do zahraničí, velmi otevřená byla i obchodní a měnová politika ve vztahu k západu. Maďaři byli omezeni pouze v politické orientaci. Dobré vztahy Maďarska a Ruska trvají dodnes. Československo v roce 1968 rezignovalo na ekonomické reformy, ve kterých by nám nikdo nebránil a naši představitelé se pokusili změnit politickou orientaci, což byla v roce 1968 naprostá politická naivita a nepředstavitelná zhůvěřilost. Změnu politické rovnováhy nebyl ochoten připustit SSSR a velký zájem na ní neměly ani USA, s výjimkou několika dobrodruhů v CIA, kteří pražské jaro jakoby podporovali. A byli to opět naši lidé a nikoliv SSSR, kdo po roce 1968 nastolil politiku konzervativního socialismu a rezignoval na hospodářské reformy, kterým by Sověti možná netleskali, ale zároveň by jim nebyli ani schopni zcela zabránit.

Po roce 1989 se Československo stalo bezprizorním, protože „SSSR nám odepnul obojek a odešel“. Naše republika nebyla opět schopna využít historické šance k tomu, abychom se stali skutečně nezávislou zemí. Je hrubou chybou se domnívat, že USA nebo Německo by nám v politické emancipaci mohly zabránit, pokud by k tomu existovala skutečná poptávka ze strany národa. Češi se však nechali zmanipulovat Václavem Havlem a lidmi z jeho okolí. Náš národ byl opět (pokolikáté už) přesvědčen, že jsme příliš malí na to, abychom mohli být neutrální. Tento rozporuplný člověk nás poté dovedl do amerického mocenského bloku, což bylo dovršeno 12 března 1999 vstupem ČR do NATO.

Po 29 letech od doby, kdy jsme opustili blok SSSR se náš národ nikam neposunul. Stále jsme šikovní, kulturně vyspělí a politicky umírnění, bohužel bez národního sebevědomí. Na Rakousko, které je stejně malé, jako my, kde jsou lidé stejně nebo možná i méně schopní, se můžeme dívat pouze s němou úctou. Nejen proto, že se jim daří mnohem lépe než nám, ale především proto, že my jsme promarnili a promarňujeme jednu historickou šanci za druhou, abychom byli sami sebou.

Svým postojem v nynější krizi s Ruskem si Rakousko upevní své mezinárodní pozice a podpoří svojí ekonomiku. My budeme místo toho věrně stát po boku našich spojenců. Možná se nám v mezidobí podaří se trochu více zadlužit koupí 12 amerických vrtulníků, které potřebujeme k tomu, abychom mohli hájit americké zájmy v Afganistánu. Rakousko se správně rozhodlo, protože když se dva perou, třetí se směje.