Žijeme v době,  kdy kdokoli řekne, že vůbec nějaké hodnoty má, je považován téměř za fanatika, fundamentalistu, petrifikovaném ve svém systému, nemohoucím se vyvíjet. Jedinou jistotou doby je zpochybnění všeho, jedinou jistotou doby je nejistota.

Snad je to vidět i v umění, které je vždy citlivým seismografem doby. Umění, zejména to české, se umí brilantně vysmát, strhnout masku, parodovat, zlehčit, zesměšnit zápal, ať již vlastenecký či milostný či ke svobodě, umění dneška se umí na věci podívat s nadhledem, hodnoty bořit a tabu odstraňovat, ale že by samo položilo trýznivé otázky, nebo se dokonce snažilo najít odpovědi, to nečekejme; vždyť zítra by někdo jiný toto samé umění zesměšnil, zparodoval, zlehčil. Tohle my Češi máme hluboko v sobě. Hrdinou české literatury, o kterém se děti učí ve škole, není William Wallace, nýbrž Josef Švejk.

A jistěže zpochybnit, klást si otázky, ptát se, zda by vše nemohlo být ještě i jinak, je zdravé a jistěže je třeba se vyvíjet a jít dál. Jenomže jedna věc je umět zpochybnit svůj absolutní nárok na držení pravdy, což je jistě dobrá a správná věc, něco jiného je zpochybnit existenci pravdy samotné. Pokud zpochybníme pravdu samotnou, pak již nemusíme nikam chodit, neboť na cestu má smysl se vydat, jen pokud připustíme, že někde v dálce existuje cíl.

Pokud vsadíme na nejistotu, nikdy nevkročíme na most, nikdy neučiníme krok vpřed, nikdy nevyjdeme. Pokud je mou jedinou jistotou nejistota, jsem to paradoxně já sám, kdo se stane rigidní, petrifikovaný, kdo zůstane navždy stát na místě. Teoretičtí skeptici jsou nakonec vždy praktičtí konformisti. Kritizují všechno, ale nezmění nic. Protože něco chtít změnit už znamená mít jistotu, už znamená věřit.

Jistotou křesťana je, že svět má smysl, že má smysl jej spolutvořit, měnit k lepšímu, neboť svět za to stojí a mám jej milovat, jako i Bůh jej miluje.

Takže ano, evropské hodnoty existují. Nevisíme ve vzduchoprázdnu, nejsme první generace Evropanů, žijeme z tradice. Tradice je živá víra mrtvých, spojena s otázkami, co by oni dělali být tak na našem místě, jak by oni řešili naše problémy.

Naopak tradicionalismus, zrcadlový opak zpochybňujícího relativismu, je mrtvá víra živých, spojená s přesvědčením, že to máme dělat tak jako tehdy oni vždy, do posledního písmenka, do posledního pohybu, tak a ne jinak, tak jak se to dělalo, a jakákoli, i sebenepatrnější změna, by byla hereze, ústup z pozic, byla by pošlapáním svatého řádu, a nutně proto pochází z pekla.

Žijeme v tradici Evropy a jejích hodnot. Máme privilegium žít v této době, rozkolísané a nejisté, a proto požehnané, neboť se nás ptá s naléhavostí nevídanou v dobách míru, čemu vlastně věříme a proč.

Marek Orko Vácha
Člen správní rady IKDP, teolog, přírodovědec a pedagog

Více na www.ikdp.cz.