Letošek se nesl ve jménu jubileí, oslav i tragédií, ostatně jako každý jiný rok. Osmdesátiny letos oslavili mj. M. Gorbačov, Barrandovské ateliéry či Zoologická zahrada v Praze. Blahořečen byl bývalý papež, Jan Pavel II. V květnu uplynulo 66 let od skončení druhé světové války, v srpnu bez větší pozornosti proběhlo třiačtyřicáté výročí událostí shrnutých jako Pražské jaro, jež skončilo invazí cizích vojsk na území Československa.

V roce 2011 uběhlo 50 let od založení OECD, připomnělo se též padesátileté výročí Gagarinova výletu do vesmíru či zahájení stavby Berlínské zdi, již méně se pak mluvilo o stejně starém výročí odpálení Car-bomby nad Novou zemí. Šedesát let uplynulo od významného kroku pro vznik EU, když se zformovalo tzv. ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli).

Řecko si připomnělo třicetileté jubileum svého sňatku s EU (žádost o ruku podalo již o dvacet let dříve) nebývalou ekonomickou krizí, jež přerostla v krizi celospolečenskou. Otřesy zažívá celá Unie, jež se místo prohlubování integračního procesu kymácí na vlnách rozpolcenosti. Střední vrstvy jsou otřesené, že jsou házeny vládnoucími mimo palubu, sociální politika se stává pro země EU něčím jako balvanem, jenž je potřeba někam odmrštit, aby cesta ke konkurenci s Čínou byla umetena. Otázkou ale zůstává, chceme takovou cestu, cestu za ekonomickým boomem pro nejužší vrstvy společnosti za cenu ztráty demokratických hodnost a sociálních jistot většiny společnosti?

Dále bylo připomenuto výročí útoků na vybrané cíle v New Yorku a Washingtonu, jež se později stalo jedním z neodůvodnitelných důvodů pro vedení války proti Iráku. Toto výročí se pak v Evropě připomnělo děsivě a krvavě v jinak rajsky vzkvétajícím Norsku. Utoya zůstane symbolem střetu šílenství, fanatismu a fašistické nesnášenlivé ideologie s touhou po dialogu a společné cestě za společností založené na sociální solidaritě a náboženské a názorové rovnosti.

Americký Wall Street se poprvé stal symbolem něčeho jiného než vzkvétajících Států a jejich mocenské síly. Ukázala se zde jiná tvář Ameriky, tvář stažená bolestí i vzdorem, nejistotou a rozčarováním, bezradností i chutí něco změnit. Tato tvář je blízká i mnoha evropským zemím a sociální aspekt nelze opomenout ani v mnoha hnutích a bouřích na severu Afriky a na Blízkém a Středním Východě.

Jako prašiví psi byly odpraveny dvě teroristické ikony a zároveň muži ve své době Západem mocně podporovaní, bin Ládin a  M. Kaddáfí.

Rok 2011 rozhodně mírovým nebyl. Válčilo se například v Libyi, velmi vyhrocenou je situace na Blízkém východě mezi Íránem a Izraelem, přičemž se Čína nechala slyšet, že po desetiletích mohutného zbrojení a politiky neúčastnění se vojensky žádných válečných dobrodružství, je na válku připravená.

Na svatého Václava byl před šedesáti lety zavražděn strážmistr Jaroslav Honzátko. Jeho vrahům byl letos z rukou ministra obrany předán řád Zlaté lípy.

Údajně za hrdinství. Památka J. Honzátka příliš připomenuta nebyla. Pře jedenašedesáti lety byla nemilosrdně popravena autoritativním režimem sociálně cítící a demokraticky založená žena, Milada Horáková.

Poprvé při oslavách výročí událostí 17. listopadu v Československu zaznělo, že něco významného není ve společnosti v pořádku a že kapitalismus nemusí být nutně demokratickým a socialismus nedemokratickým. Zaznělo, že lidé přišli o určité iluze, ale v žádném případě ne o ideály, v něž lidé věřili v roce 1968 i 1989.

Byl to i rok smutných odchodů, např. A. Lustiga, režiséra Vávry, S. Monyové, H. Andronikové, M. Jirouse, J. Gruši či V. Havla.

Byl to rok ve znamení nejistot a rozčarování a jak by řekl filosof Bělohradský, tekutého hněvu. Rok, který nepřináší příliš radostná očekávání, jenž však podnětů k zamyšlení nabídl více než dost. Pro mnoho lidí (nejen v České republice) se vánoční svátky nenesly v příjemné atmosféře a nebyly pro ně svátky klidu a humanity. Řada lidí byla ne svou vinou před svátky vyhozena ze zaměstnání, řada lidí je v dluzích a exekučních řízeních či v osobním bankrotu. Těmto lidem nestačí popřát pěkné svátky a vše nejlepší v dalším roce. Oni nemají důvody k radostem a nechápou, jak se jejich okolí může radovat. Potřebují vidět někoho, kdo bude hájit jejich zájmy, kdo se o ně bude zajímat kdo bude hledat nějaké smysluplné řešení jejich situace. Tito lidé jsou frustrovaní, že se jejich okolí chová jako by se nechumelilo. Ono opravdu spíše prší než chumelí, ale podstatné je, že něco padá. Padá celá škála iluzí, rozpad hrozí EU, upadá i pojetí demokracie jako takové. Rok, co je za dveřmi, haraší zbraněmi, podemílá solidaritu lidí a neslibuje žádnou přívětivou tvář. To jen Václav Klaus ve svém novoročním projevu jistě zdůrazní, že doba není lehká, že ale největším nebezpečím je její démonizování a hledání falešných proroků. Že svět v krizi není, že v krizi je pouze EU pro svou sociálními právy zaplevelenou ústavu. Že naopak EU sociální stát demontuje, nezmíní, nebo to okomentuje jako krok správným směrem. Nejsem si jist, zda tento muž, jenž odsoudil prosazení přímé volby prezidenta, se místo pozice lídra v nějaké nové pravicové straně nebude zajímat o prezidentský post. Svým projevem k odchodu V. Havla si určitý startovní můstek vytvořil.

Co tedy máme od příštího roku očekávat? Je na nás všech, co si z toho uplynulého vybereme a s čím půjdeme dál. Vám všem chci popřát v novém roce především hodně sil, pevné zdraví a společnou chuť měnit společnost tak, aby byla pro nás všechny snesitelnou a funkční.