Ještě, než se pustím do konkrétních bodů článku Petra Bittnera v Deníku Referendum Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso: dost mě fascinuje, jak se část našich intelektuálů snaží urputně až otrocky importovat do zdejší kotlinky pojmosloví z americké kulturní války, což je například ten „bílý heterosexuální muž“. Nedělá to jenom progresivní levice, i když s tím začala. Na pravici se začínají ty samé pojmy používat sice ironicky, ale přece. To je podle mého názoru zásadní chyba.

Akceptací slovníku protivníka akceptujete i základní princip schovaný za ním, což je v tomto případě rozdělení populace do těsných identitárních škatulek, jejichž hranice je verboten překračovat. To je přitom asi vůbec nejzhoubnější atribut „woke“ levice, která se jinak ráda zaštiťuje individuálním sebeurčením – samozřejmě jen do chvíle, kdy jako gay, muslim nebo černoch začnete podporovat nějakou tu nesprávnou politickou myšlenku.

Zrovna Deník Referendum občas pojem „bílý muž“ používá, i když ne systematicky; Google na vás vysype nějaký ten tucet odkazů. Deník Referendum byl svého času vnímán jako médium pro mladé intelektuály blízké ČSSD. Jestli je občasné rýpání do „bílých mužů“ součástí nějaké strategie, jak pro ČSSD dosáhnout stejných volebních úspěchů, jaké slaví Strana zelených, dá se říci, že je to strategie úspěšná.

Z hlediska Středoevropana středního věku je tento import zajímavý hlavně proto, že jej nezažívá poprvé. Když v polovině osmdesátých let nastoupil Gorbačov a tehdejší silně zkostnatělá KSČ shledala, že poměry v bloku se změnily, televize a noviny se náhle zaplnily slovy jako perestrojka, chozrasčot a glasnost. („Perestrojka“ se překládala jako „přestavba“, druhé dva pojmy se ani nepřekládaly.)

Běžné obyvatelstvo z toho mělo tichou srandu, protože bylo patrné, že staří soudruzi se snaží navléknout nový kabát, aby zůstali u koryta a podrželi si nějakou relevanci. Naštěstí se doba změnila, což znamená, že něčím takovým určitě nebudou přispěvatelé Deníku Referendum motivováni, že ano.

Křiklouni bez mandátu

Tím se volně dostáváme k prvnímu bodu, což je celé zarámování článku ve stylu „menšiny versus (nechápavý a plačtivý) heterosexuální bílý muž“. Echo24, kam také píšu, je prezentováno jako médium mužů (není to pravda), snaha o osekávání svobody projevu je požadavkem mladých, kterému se staví zpátečnická a ignorantská střední a starší generace.

Milý čtenáři, ať jsi gay, žena, černoch nebo muslim: toto zarámování je manipulace, jejímž cílem je použít tě jako kanónenfutr v kulturní válce, které by ses třeba nejradši ani neúčastnil. Na tlak ve stylu „ženy a mladí si myslí X, takže ty musíš taky“ se dá odpovědět třeba tak, že jsi svobodný člověk a budeš si myslet a říkat, co chceš.

Na myšlence svobody projevu a otevřeného souboje myšlenek na veřejné scéně bez nějakého „vylučování“ není nic mužského, starého ani bělošského, a budeš-li chvíli hledat, najdeš protipříkladů dost. Jednou z největších osobností v boji za svobodu slova je například černá somálská ex-muslimka Ayaan Hirsi Ali, která kvůli svým názorům dlouhodobě riskuje život, což se o většině veřejně činných intelektuálů říci nedá (ti mají leckdy strach riskovat i dotace). A ve vězeních celého světa sedí novináři, karikaturisté a komici všech barev, věků a vyznání, které tam dovedl nějaký ten pokus vysmát se místním politickým či společenským tabu.

Povšimni si, že základní slabinou, kterou všichni ti křiklouni mluvící jménem „mladých“, „žen“ či kohokoliv jiného, trpí, je ta, že k tomu nemají žádný mandát. Takový druh voleb se prostě nekoná a doporučil bych brát s rezervou každého, kdo se snaží mluvit jménem jiných lidí, než je on sám, aniž by měl v ruce jejich souhlas.

Mlčení může být zbabělost

Druhý bod: článek přistupuje k odpůrcům jako k lidem, kterým ujel vlak dějin a nechápou, proti čemu protestují. Jejich námitky jsou „pláč“ nedůstojný chlapů (najednou se ten pojem hodí). To je zase zarámování s nějakým cílem; má vzbudit ve čtenáři jakousi pohrdavou lítost nad těmi ubožáky a rovněž vágní obavu, aby si někdo něco takového náhodou nepomyslel o něm samotném. Tudíž: držet hubu.

Dovolím si přistoupit k věci z jiné strany. Prezentovat odpůrce jako nechápavé, novým vývojem zmatené a rozčilené lidi, je podpásovka prozrazující značné množství arogance. Naštěstí je svým způsobem sebepoškozující, protože při téhle nadutosti začnete nutně dělat chyby.

(On tuto chybu ovšem dělá kdekdo, nejen progresivci. Mnohokrát jsem se například mezi odpůrci islámu setkal s názorem, že ten systém je hloupý, i když přitom samotný fakt, že dokázal ovládnout pořádný kus planety a drží si jej pod kontrolou dodnes i přes těžké vojenské porážky v 19. století, naznačuje, že je ve skutečnosti docela dobře vymyšlen. Podobně si například lidi myslí, že Ruholláh Chomejní byl nějaký negramotný fanatik, i když to v reálu byl vysoce vzdělaný a inteligentní fanatik – právě proto se mu podařilo ten Írán v chaosu protišáhovské revoluce strhnout na svoji stranu.)

Konkurenční perspektivou k onomu pohrdavému pohledu na „pláč v médiích“ je ta, že mlčet k něčemu, co považuji za nesprávné, je v podstatě zbabělost, a upozorňovat na problém dříve, než se rozroste do nezvladatelných rozměrů, je naopak celkem prozíravé jednání. Pokud vám v nějakém kancelářském domě hoří „jenom“ místnost 201, je to důvod volat hasiče a nečekat, až budou v plamenech aspoň tři patra, aby snad člověk nebyl za plačtivce.

V České republice skutečně zatím není situace tak hrozná, ale záleží na nás, jestli si tento stav dokážeme udržet, a to se nedá dělat pasivně. Zároveň je znalost angličtiny dost rozšířená na to, aby mnozí z nás dokázali posoudit, jak daleko už to v anglosféře zašlo, a že třeba takové poměry importovat nechtějí.

Máte-li chuť si prostudovat konkrétní příklad, můžete se pokochat například tímto soudním rozsudkem (PDF) z kanadského státu Ontario, který zrušil povinnost budoucích učitelů podrobit se standardizovanému testu z matematiky, protože v něm rasové menšiny (patrně ne východoasiati; ti tento druh problémů nemívají ani tady, ani tam) byly disproporčně neúspěšné. Nahlédnete-li do rozsudku, najdete v něm výroky jako „rasově odlišným žákům je prospěšné, když mají rasově odlišné učitele“, prezentované jako zjevná a samozřejmá pravda. (Opravdu to platí i v případě, že ti učitelé nedokáží složit standardizovanou zkoušku?)

No, tak nechcete-li, aby podobná neorasistická ideologie jednoho dne pronikla i do našeho práva a k našim soudům, nabyla váhu zákona a naše instituce byly povinny se jí řídit, musíte „plakat“ v médiích včas a neohlížet se příliš na to, že se vás za to někdo snaží zesměšnit.

Doba je nástroj tyranů

Poslední bod. Následující Bittnerova věta by mohla být perfektním manifestem autoritářství v praxi: „Máte-li názory, které doba překonala a v otevřené diskusi rozpoznala jako represivní, pak není nic nemístného, jste-li s nimi vykázáni mimo veřejný prostor.“

Doba ve smyslu inteligentní bytosti, která by dokázala něco rozpoznat, překonat a měla právo vynášet rozsudky vyhnanství, vůbec neexistuje. Existují jenom konkrétní jedinci, kteří se takovým aktivitám věnují a kteří se „dobou” zaštiťují, částečně možná proto, aby nebylo vidět, jak málo jich ve skutečnosti je. Ono zní daleko mocněji, říci „Drž hubu, protože ti to přikazuje doba“, než „Drž hubu, protože ti to přikazuje Bc. Franta Vokurka, který by případě tvého nesouhlasu dokázal svolat demonstraci skoro třiceti lidí“.

Doba ve smyslu trendů pošťuchovaných konkrétními osobami, ta, pravda, existuje, ale zato nemá žádné svědomí. Taková „doba“ je dokonalý psychopat podléhající aktuální módě a politickým potřebám. Posuďme například různé doby 20. století a jejich napojení na mládež.

Doba roku 1914 diktovala, že musíte poslat své syny do blátivých zákopů a na cestu jim popřát, ať zabijí co nejvíc friců nebo žabožroutů, se kterými ještě před pár lety házeli žabky do rybníka na letním táboře. Pacifisti byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký.

Doba roku 1939 diktovala, že budoucnost Evropy má podobu naleštěných holínek a zástupů mužů oblečených ve stejnokrojích, mašírujících ve jménu Velkého Něčeho (Polska, Německa, SSSR, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Itálie…) do sousední země. Demokracie byl přežitek předválečné doby, případně židovský vynález, a anomálie typu ČSR neměly v novém uspořádání Evropy místo. Zastánci míru a diplomacie byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký.

Doba roku 1950 si žádala věšet kapitalisty a jejich přisluhovače, doktorku Horákovou nevyjímaje. Podepisovaly se petice, kdo všechno má jít na šibenici, a připojovaly se k nim celé pracovní kolektivy. Hrdinná mládež budovala za Ostravou Novou huť Klementa Gottwalda a buržousti byli vykázáni mimo veřejný prostor, často i do velmi neveřejných prostorů jménem gulag.

A z doby roku 1995 by Deník Referendum měl noční můru. Tam byla aktivní „nová kapitalistická“ mládež, která s velkou radostí demontovala dílo předešlých socialistických mládeží a po nevyhnutelném zbohatnutí si stavěla takové ty zvláštní domy, kterým se dnes říká podnikatelské baroko. Proti předešlým třem dobám byla o hodně benignější a nevykazovala lidi rutinně mimo veřejný prostor, ale stejně jste z toho zápalu některých jedinců museli mít bžundu, hlavně když jste věděli, že jejich otecko byl prominentním členem KSČ. (A syn je možná dneska v Bruselu, tak to u těch přizpůsobivých rodin chodí.)

Zkrátka: nikomu, kdo si chce zachovat aspoň špetku osobní integrity, bych nedoporučoval řídit se dobou. Doba je nástroj tyranů a výborné prostředí pro ohebné páteře, v socialismu i v korporátní sféře. Všichni ostatní by si od ní měli držet skeptický distanc.

(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.