Situace na řecko-turecké hranici se přiostřila: Turci údajně vysílají svoje drony do Řecka (ZDE) a stříkají na řecké pohraničníky slzný plyn. Vyslali do oblasti tisíc policistů (ZDE), kteří mají zabránit Řekům ve vracení migrantů zpět na turecké území.

Největší slabinou Erdoganova plánu na vydírání Evropy je to, že migranti samotní nemusejí jeho výzvy ke „šturmu na plot“ poslechnout: koneckonců skrze sociální sítě se dávno dozvěděli, že tam momentálně nepanují nijak povzbudivé poměry. Ale to se samozřejmě dá řešit jinými prostředky. Pokud se jim nebude chtít dobrovolně, další fáze může mít z turecké strany i podobu nucených deportací migrantů ze současných táborů či z velkých měst až na řeckou hranici, aby se situace pořádně vyhrotila.

Cílem nátlaku je Německo

Ačkoliv nejhorší scény se odehrávají na řeckých hranicích, myslím si, že skutečným cílem Erdoganova nátlaku nejsou Řekové samotní; jejich problémy jsou z hlediska tureckého prezidenta jenom příjemným vedlejším efektem. Řekl bych, že hlavním cílem je Německo.

Proč? Protože Německo má v tom celoevropském procesu pozvolného posunu od Willkommenskultur k restriktivnímu postoji určité zpoždění. Jiné země urazily od roku 2015 větší kus cesty.

• Rakousko se dnes svým postojem prakticky nedá rozeznat od zemí Visegrádu, což je práce staronového kancléře Sebastiana Kurze (tomu se povedl husarský kousek, když přesvědčil Zelené k tomu, aby jeho postoj akceptovali - ZDE),
• Švédsko také nápadně mlčí; tamní vláda je poskládána z dost nesourodých stran (ZDE), protiimigrační Švédští demokrati dosahují vysokých hodnot v průzkumech a hlavně prorazili „sanitární kordon“: další pravicové strany (Umírnění - ZDE a Křesťanští demokraté - ZDE) už jsou ochotny se s nimi bavit o společném postupu,
• Řecko vyměnilo vládu, silně levicová Syriza šla od válu a postoj té současné vlády k masové imigraci z rozvojového světa právě vidíme,
• Francie – prezident Macron, jehož hlavním protivníkem je Rassemblement National, vyjádřil Řekům podporu (aspoň na Twitteru - ZDE, ale i to se počítá) a obecně poslední dobou hovoří o otázkách týkajících se islámu a identity otevřeněji než dřívější prezidenti (ZDE),
• dokonce i Španělsko, které má menšinovou levicovou vládu za účasti Podemosu (ZDE), se očividně nezapojuje do diskuse.

Vysloveně opačným směrem se pak vyvinula situace jenom ve Finsku, které mělo roku 2015 pravicovou vládu (ZDE) s účastí Pravých Finů. Po volbách roku 2019 ale přišla k moci progresivní koalice socialistů a Zelených, která je proti předešlé vládě vysloveně „vítací“ – například jejich ministryně vnitra prohlásila (ZDE), že Řecko jedná špatně a že kdyby se stejná situace odehrála na finských hranicích, samozřejmě by byli všichni vpuštěni, aby mohli podat žádosti o azyl. (Můžeme se utěšovat aspoň tím, že preference Pravých Finů od voleb vzrostly a nyní jsou rekordně vysoko. - ZDE) Nicméně Finsko s jeho pěti miliony obyvatel není zrovna evropský důležitý hráč. Bylo by fajn mít jej za spojence, ale můžeme jej dočasně oželet.