Pro roboty a jiné cenzory: budeme se bavit POUZE o úřední KOMUNIKACI v časech epidemie a nebudeme se tady snažit dělat novou lékařskou vědu.

Na scénu přichází nekompetentnost

Dnešní článek už ve skutečnosti má jednoho předchůdce, a tím je sloupek „Tečka, která se pomalu mění ve středník“ (ZDE). Ten jsem napsal pro Echo 24 a vyšel tam 9. listopadu. Jelikož je to součást placené sekce Echa, přečtou si jej bohužel jen předplatitelé; ale i tak vzbudil nadprůměrné množství vesměs souhlasných reakcí. V kostce se jednalo o to, že komunikace úřadů a politiků kolem covidu a vakcín byla nezvládnutá, že slibovali nereálně pozitivní vize o brzkém konci epidemie a že nám to teď poněkud kolektivně vybuchuje do ksichtu. Pardon, tváře.

Toto není nijak specificky český problém. Tenhle druh chyby udělali skoro všude a je to jeden z důvodů, proč je teď určitá část populace vysloveně odhodlaná další sdělení shůry ignorovat nebo se jim vysmívat. V Německu, Rumunsku i Americe. Na situaci se dobře hodí mariňácký pojem FUBAR čili Fucked Up Beyond Any Repair a co se nějakého jejího spravování týče, moc na něj nevěřím.

Abych použil nějaké barvité přirovnání: představte si, že by k archeologům odkrývajícím hroby nějaké té pravěké kultury přiběhl P.R. manažer z ministerstva, ukázal prstem na jednu tu čtyři tisíce let starou kostru a křičel „rychle jí dejte umělé dýchání, třeba nám něco poví, to by bylo skvělé na Facebook“. Teď už nepoví.

A dost podobně jako té kostře nepomůže umělé dýchání, tak současnému komunikačnímu stavu kolem covidu a vakcín nepomůžou různé zoufalé manévry. Určité procento lidí se zaseklo v pozici „nahoře jsou to všechno lháři a podvodníci“ a další pokusy o přesvědčování s nimi nepohnou. Ty jednotlivé státy si to postupně uvědomují a místo dalšího přesvědčování čím dál více nasazují tvrdou sílu, někdy úplně proti té jasné budoucnosti, kterou svého času malovaly – třeba takový čerstvě zavedený rakouský lockdown i pro očkované (ZDE) je úplně k nasrání, i kdybyste byl (třikrát očkovaný) Buddha. Troufám si říci, že toto bude mít v dlouhodobé perspektivě značně negativní následky na vztah mezi občanem a státem.

Přitom mám za to, že toto opravdu je vesměs následek nekompetentnosti, ne vysloveně zlý úmysl. Důvodů, které vidím, je několik, a v tomto článku bych se na ně nejdříve trochu podíval. Následně, v druhém dílu, bych chtěl ukázat hypotetický příklad, jak by taková poctivá komunikace měla vlastně vypadat – aspoň podle mého gusta.

Tři základní problémy

Tak tedy, kde všude byly problémy?

Bod první – vědci vesměs nemluví „lidskou řečí“. Literárně a řečnicky nadaných vědců je zatraceně málo, v zemi velikosti České republiky třeba jen jeden na celé odvětví, nebo taky žádný. Vědecká obec komunikuje hlavně mezi sebou, a to dost specifickým žargonem, kterému outsideři nerozumějí. Dokonce i komunikace mezi vědci a lékaři může dost váznout, protože lékaři dělají úplně jinou práci a mají jiný pojmový aparát. Komunikace mezi vědci a úřady … no comment. To jsou totálně jiné světy.

To ale znamená, že nevezmete-li do týmu někoho, kdo je skoro geniální přes popularizaci vědy, budou vám na veřejnost vylézat hrubá zkreslení toho, co ti vědci skutečně vypátrali a s jakou mírou jistoty. Špičkových popularizátorů vědy je málo, byl jím třeba Karel Pacner a dnes jím je Petr Koubský (ano, je to můj kamarád, ale nechci mu jen tak lichotit; myslím si, že je v tom objektivně velmi dobrý a tu Peroutkovu cenu si plně zasloužil). Bohužel se jejich práce podceňuje, jako by skoro žádná zodpovědná instituce nechápala, že takoví překladatelé z „vědečtiny“ do „lidštiny“ mají v krizové situaci opravdu cenu zlata, potažmo lidských životů.

Kde takoví překladatelé nejsou, nebo kde jsou odsunuti do pozadí, tam nutně nastane komunikační šum, který se později může některým lidem jevit třeba jako úmyslná lež.

Druhý bod, politici strašlivě touží sdělovat svým voličům pozitivní zprávy. To je koneckonců něco, co jim může pomoci ke znovuzvolení. Ano, už je líp, atd.

To ale znamená, že často interpretují nějakou situaci daleko optimističtěji, než by bylo na místě. To prosím není zdaleka jen problém Babiše. Kdo podpořil loni na Karlově mostě tu neslavnou hostinu (ZDE) coby symbolické rozloučení s koronavirovou krizí? Mimo jiné i primátor Hřib, Babišův politický protipól. Jenomže ta epidemie tehdy neskončila, jenom nastal dočasný propad počtu případů, a po něm následovala zima s další vlnou, při které pomřelo jen v ČR na covid přes třicet tisíc lidí.

A teď si všimněte: pokud vím, tak žádná seriózní vědecká instituce v červnu 2020 netvrdila, že koronavirová krize skončila, tradá! (Pokud ano, opravte mne.) Odkud na to tedy primátor Hřib přišel? Do hlavy mu nevidím, ale tipoval bych, že byl příliš velký optimista. To zase není unikátně Hřibova chyba, tenhle druh neúměrného optimismu je daleko více rozšířený, a dokonce se i psychologicky studuje (ZDE), ale právě proto, že o něm už dávno víme, bychom proti němu měli mít nějaké systémové korekce.

(Mimochodem, ono je to to samé s migrační krizí: když na pár měsíců přestane akutní nápor, neznamená to, že by celý problém skončil napořád. Je to jen dočasný propad nepravidelné pseudo-sinusovky, kdy zatím vždycky po periodách klidu zase následovalo akutní zhoršení, teď tedy na polsko-běloruské hranici.)

Třetí důvod, marketingový bullshit. Politici jsou zvyklí najímat si na kampaň marketingové odborníky, tož je zapojili i do kampaně ohledně vakcinace. A tak vznikla Tečka, naznačující lidem, že se covid dá relativně snadno odsunout na smetiště dějin. (Příroda má někdy smysl pro ironii a právě na jaře 2021, kdy tato kampaň vznikala, se v Indii zvedala nová vlna (ZDE), způsobená vysoce nakažlivou variantou delta… která byla ovšem poprvé identifikována už v říjnu 2020 - ZDE.)

V samotném faktu, že někde začnete angažovat marketéry, influencery apod., se skrývá pěkné čertovo kopýtko. To totiž nejsou lidi kdovíjak posedlí pravdou. Jejich prací je něco prodat a moc si přitom nelámou hlavu s co největší faktickou přesností svých tvrzení. Když mají dělat kampaň politikovi, představí jej jako nového Otce Vlasti s dokonalým účesem a nízkou uhlíkovou stopou. Když mají prodat nový nanuk, ukážou vám blondýnu, která po prvním zakousnutí do něj prožívá téměř pornografickou rozkoš, ačkoliv je to běžný sladký lepihub jako všechny ostatní nanuky.

Chápete, jaký je problém, když takoví lidi dostanou za úkol „prodat“ nějaký medicínský postup nebo prostředek? Který má nutně nějaké výjimky, nejistoty, vedlejší účinky atd.? V situaci, která se pořád ještě nějak vyvíjí a není úplně ustálená a dokonale poznaná? Toto je recept na, jemně řečeno, budoucí problém s důvěryhodností.

A to se taky stalo. Podle mě se žádná státní marketingová kampaň v tomhle směru neměla dělat, stejně jako se nedělá třeba na „zdravé jídlo” (další pojem, ve kterém je příliš mnoho nejistot a poznatky se musejí průběžně přehodnocovat). Nicméně tady pro změnu padlo rozhodnutí vytlouci klín ještě větším klínem.

Dobrá. Nenechal jsem teď na několika typech lidí ani niť suchou. V příštím díle zkusím být trochu konstruktivnější a představit vám „ministerstvo bez filtru“, aneb komunikaci, jaká by se líbila a vyhovovala mně osobně. Jenom vzorek, ale jsem zvědav, co o něm budete soudit.

(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.